Pohřeb trochu jinak: Vesnice uzených mrtvých!

Kdekdo si postaví mrtvého dědečka doma do vitríny a občas ho pozdraví, poklábosí s ním. Samozřejmě mluvíme o popelu, neboť ještě jaksi nebyl čas uložit ostatky v urně do rodinného hrobu. Jenomže na Papui-Nové Guineji mají předky pěkně na očích pořád. Vyuzené, mumifikované, nabarvené na červeno a smotané do kozelce.
Vysoko ve větvích nebo ve skále odpočívají na své poslední cestě vážení členové rodu. Není to nic morbidního, když vezmeme v potaz argumenty místních obyvatel.
Mrtví nás hlídají a shlížejí shůry na naše životy. Abychom se nedopouštěli hloupostí a hříchů, tvrdí domorodci v Morobe, jedné z vesniček.
Ohořelé mumie, vyschlé a rudě zbarvené stráží zároveň vesnici. Vzhledem k tomu, že budí hrůzu, je zřejmé, že zloději sem nepáchnou.
Fígl je ovšem v mumifikaci. Po vyjmutí vnitřností mrtvé usadí do pohodlné pozice, zašijí jim všechny tělesné otvory a pouze je lehce naříznou na určitých místech (asi jako špekáček před opékáním). Tuk, který odkape, se posléze použije místní kuchyni. Lidé z kmene věří, že jim dodává sílu předků.
Jsou jako uzenky, uzené ryby, ale tak to prostě je. Mrtví jsou stále součástí života vesnice. I když tyto praktiky katolíci v zemi zakázali v roce 1975, jsou zásadními rituálními zvyky při každém úmrtí. Ale co, máte mít dědečka v bambusové kleci nad hlavou, nebo v dubové rakvi pod zemí? Na tom prostě nesejde. A červená barva? Jde o hliněnou »impregnaci«, aby se do masa nepustili červi, ptáci a dravci. Nejstarší mrtví tady mají tři sta let!