Poslední slova smrtelně nemocných: DÍVEJTE SE, JAK UMÍRÁME!

Na světě jsou miliony lidí, kteří zatraceně dobře vědí, že umírají. Trpí neskutečnými bolestmi a netuší, jestli ještě se svými dětmi stihnou oslavit další narozeniny, nebo zda už zítra nebudou ležet na studeném stole patologa. Někteří z nevyléčitelně nemocných se snaží s blížícím se koncem bojovat, alespoň symbolicky. Zakládají si internetové deníčky, ve kterých popisují vše, co během svých posledních dnů prožívají. Tady jsou úryvky z deníčku tří mužů, jejichž život je u konce…

Bill Howdle (54) USA, Winnipeg
» Vím že za týden po mně může zbýt jen vzpomínka.«

Deník začal psát poté, co mu lékaři koncem roku 2004 objevili po čtyřech prodělaných infarktech neléčitelnou poruchu srdce, která se časem zhoršuje a vede k nezvratitelné smrti. Navíc mu při vyšetření magnetickou rezonancí doktoři objevili i nádor na mozku velikosti ořechu. K tomu se přidala cukrovka, problémy se štítnou žlázou, záchvaty epilepsie, syndrom karpálního tunelu, spánková apnoe a další potíže. Jak uvažuje člověk, který se z plného zdraví jednoho dne probudí s vědomím, že jeho dny jsou sečtené? Tohle si Bill zapsal do deníku:

O diagnóze
Když mi doktor řekl, že umírám, nevěřil jsem tomu. Říkal jsem si: Jasně doktore, ale já mám za sebou čtyři infarkty a moje srdce vydrží cokoliv, je neprůstřelné. Ale potom, když jsem se dozvídal výsledky dalších a dalších testů a moje pobyty v nemocnici se prodlužovaly, začalo mi to pomalu docházet. Začal jsem se cítit úplně ztracený.

O životě
Vím, že za týden po mně může zbýt jen vzpomínka. Nejsem slavný, jsem jen obyčejný člověk, nic jsem nevynalezl, nedostal jsem Nobelovu cenu míru. Ale je to důležité?

O rodině
Nemám nikoho, s kým bych si mohl o umírání povídat. Moje rodina mě sice velmi podporuje a bude mi naslouchat, pokud bude třeba. Ale jsou lidé, které nechci trápit, obávám se o ně.

O nemoci
V těle se mi hromadí voda, a tak beru speciální prášky na odvodnění. Dvakrát týdně také extra silné pilulky, po kterých mi váha za jediný den klesne asi o tři kila. Občas je mi potom špatně od žaludku a zvracím. Druhý den se cítím jako opilý. I když doktoři mají asi jiný názor, já věřím, že před sebou mám ještě roky života.

O bolesti
Mám bolesti žaludku, často zvracím. Neví se, jestli je to důsledek užívání léků, srdeční slabosti nebo nádoru na mozku.

O smrti
Nebojím se smrti, ale samotného umírání. Té bolesti a utrpení, které přijde.

O svém deníku
Nejsem si jistý, co chci vlastně psaním tohoto deníku docílit, jestli ho píšu správně a jestli existuje na světě vůbec někdo, koho mé zápisky zajímají. Zdá se, že mi dělá dobře už jen samotné psaní.
Věřím, že popisem své cesty směrem ke smrti mohu pomoci lidem, kteří jsou ve stejné situaci. Ukázat jim, že vlastně není čeho se obávat.

O víře
Nejsem věřící, ale považuji se za velice spirituální osobu. Věřím v Boha i posmrtný život, takže smrt mě neděsí.

Allen Hughes (32) Velká Británie
»Přemýšlím o tom, jak moc chci teď zůstat naživu.«

Allen má velmi těžkou formu leukémie, která je extrémně odolná proti léčbě. Nejúčinnější terapií je transplantace kostní dřeně. Tváří v tvář faktu, že pětatřicátých narozenin se nejspíš nedožije, začal psát svůj deník. Tohle jsou jedny z prvních vět: „Poslední květnový den, dva týdny před mými dvaatřicátými narozeninami, mně doktoři našli rakovinu. Tím se naplnila největší obava, která mě provázela celý život. Teď podstupuji chemoterapii, a první kolo mého zápasu začíná…“

5. srpna
Rozhodl jsem se oholit si hlavu dříve, než mi díky léčbě začnou vlasy padat samy. Vyfotil jsem se a pak se trochu sám sebe vyděsil.

18. srpna
Podstoupil jsem první kolo chemoterapie. Dostal jsem čtyři velké injekce. Z nemocnice jsem odešel po svých, jen omámený a s obavou, co bude dál. Představoval jsem si, že před nemocnicí upadnu na zem a na místě umřu. Moje první myšlenky byly opravdu zvláštní. Od té doby, co mi doktoři sdělili diagnózu, se můj život otočil naruby. A začátek chemoterapie byl ještě horší. Dnes koukám na život úplně jinak než dřív. Víc přemýšlím o životě jako takovém. A také o tom, jak moc chci teď zůstat naživu.

2. září
Jsem v nemocnici na dalších injekcích. Tentokrát se doktorům povedlo napíchnout mi žílu napoprvé. Odpoledne za mnou přišla domů máma a sestřenice. Až do rána jsme se bavili, zpívali, pili šampaňské a kouřili. Díky lékům, které mi proudily v žilách, jsem ale za jedinou noc musel dvanáctkrát na záchod.

3. září
Začínají mi padat vlasy.

5. září
Vzhůru jsem už brzo ráno za svítání. Rozhodl jsem se jít do práce. Nevydržím na jednom místě ani pět minut a sám tím sebe trochu dráždím. S každým podrbáním se na hlavě mi vypadne chomáč vlasů.

8. září
Jsem v nemocnici. Stejně jako naposledy, po sedmi dnech od injekcí se mi udělalo špatně. Dostávám antibiotika, nějaké další léky a je mi příšerně.

21. prosince
Dnes v noci mě čeká první transplantace kostní dřeně.

Od této chvíle se v Allenově deníčku neobjevilo ani písmeno. Proto není jasné, jaký je jeho stav a jestli operaci vůbec přežil. Jeho internetový deník tak zřejmě skončí opuštěný, stejně jako desítky dalších…

Mark Raymond Clements (+40) USA
»Rakovina se v mém těle šíří strašně rychle.«

Začalo to obyčejnou bolestí břicha v září roku 2005. Osmatřicetiletý Mark právě trénoval na městský maratón, ale už měsíc ho trochu trápily bolesti žaludku. Přesto se rozhodl závod nevynechat.

Říjen 2005
Celý týden po maratónu mi nebylo nejlépe, bolesti žaludku jsem ale přičítal začínajícím vředům. Svěřil jsem se svému známému, který je lékař. Dal mi nějaké léky a objednal mě k vyšetření na své klinice.
Při prvním vyšetření mi doktor udělal rentgen hrudníku a odebral krev. O pár dnů později mi volali z kliniky. Na rentgenu objevili jakousi »bublinu« a v krvi jsem měl zvýšenou hladinu dvou enzymů souvisejících s funkcí slinivky.

Takže mně čekalo CT vyšetření. To odhalilo několik nádorů na játrech a v břišní dutině. Po dalších vyšetřeních byla koncem října diagnóza jasná: mám rakovinu žlučníku.

Listopad 2005
Rakovina se v mém těle šíří rychle a je obtížné nádory odoperovat. Přesto se o to doktoři pokusili. Jen co otevřeli moje břicho, bylo jim jasné, že skalpelem se nedá zachránit vůbec nic. Čekala mě chemoterapie.

Leden 2006
CT vyšetření ukázalo, že se nádory zmenšily. Ale rakovina je chytrá nemoc a brzy přijde na to, jak se léčbě ubránit. Čeká mě už druhé kolo chemoterapie.

Duben 2006
Výsledky jsou dobré. Nádory nerostou – i to je úspěch. Čeká mě tedy dalších devět týdnů stejné léčby.

Červen 2006
I když jsem se poslední týdny cítil lépe, CT vyšetření po třetím kole chemoterapie přineslo zlou zprávu. V játrech mi totiž za minulé dva měsíce vyrostlo dvacet dalších nádorů.

Srpen 2006
Výsledky po poslední chemoterapii jsou dobré. Nádory nerostou a ani se k tomu zřejmě nechystají.

Říjen 2006
Je to právě rok od doby, kdy mi zjistili rakovinu. I přes pokračující chemoterapii se můj stav nelepší. Doktoři poprvé jasně přiznávají, že na konci mé nemoci zřejmě bude smrt.

Prosinec 2006
(Poznámky do deníku už zapisují Markovi příbuzní.)
Markovi se zanítila kanyla, skrz kterou dostává léky. Týden proležel doma a bral antibiotika. Jeho lékař má pouze dva návrhy, jak Markovi dále pomoci. Jednou z možností jsou další velké dávky léků, které sice rakovinu nezastaví, ale pomohou Markovi od bolesti. Druhou možností je umístění do hospicu..

19. ledna 2007
Mark Clements zemřel v hospici.