Chci ho, ale on se jen baví!

30. října 2009 • 12:00

Je mi 55 a jsem vdova. Loni na jaře mě mí kamarádi vytáhli na vodu, a tam jsem se seznámila s Přemkem. Řeknu to na rovinu – milování s ním je úplná balada. Také jsem s ním poprvé poznala, co je to orgasmus. Jenže teď nastaly první problémy.

Je mi 55 a jsem vdova. Manžel zemřel nečekaně po infarktu. Jeho smrt mě zasáhla natolik, že jsem dva roky ani nepohlédla na muže a minimálně další dva jsem je vnímala shovívavě, spíš s despektem. Pořád jsem je porovnávala s manželem a vždycky vyšli ze srovnání s ním poraženi na hlavu.

Jsem už deset let „v důchodu“. Manželovi totiž v restituci vrátili činžák – nic moc, ale vynáší natolik, že jsme už oba nemuseli chodit do zaměstnání. Teď se plně můžu věnovat svým koníčkům. Chodím do Sokola trénovat aerobik, často navštěvuju planetárium, protože mě moc zajímá všechno, co se děje nad našimi hlavami, hodně čtu a dívám se na televizi.

Loni na jaře mě mí kamarádi vytáhli na vodu, a tam jsem se seznámila s Přemkem. Je sice o čtyři roky mladší, ale i já na svůj věk nevypadám a rozhodně se na něj necítím... :-)

Ze začátku jsem byla hodně zdrženlivá. Přemek je úplně jiný typ, než byl můj muž Vladimír. Vláďa byl velmi rozvážný, dělal truhlařinu a v dílně kolikrát s nikým nepromluvil celý den. Ale uměl mi vždycky všechno vysvětlit, poradit a za celých třicet let jsem se s ním cítila naprosto v bezpečí.

Přemek – to je něco úplně jiného. Řeknu to na rovinu – milování s ním je úplná balada. Také jsem s ním poprvé poznala, co je to orgasmus.

Musím se přiznat, že jsem hned od začátku nahlížela na náš vztah dost odtažitě. Nevěřila jsem jemu, ale spíš ještě víc sobě. Nechtěla jsem se vázat, a už vůbec nikdy s nikým dalším znovu žít.

Po pěti letech od manželovy smrti jsem si nedokázala představit, že bych najednou měla vyklidit půlku toaletní skříňky v koupelně, část šatní skříně, že bych najednou nemohla „jen tak“ pobíhat po bytě – to fakt asi není pohled pro mladšího chlapa, za kterým se otočí na ulici každá jen trochu vidoucí ženská...

Tak jsme to nějakou dobu pytlíkovali. Každý jsme si nechávali zadní vrátka a měli jsme vlastní soukromý čas jen pro sebe a své aktivity. Nikdo se nikoho na nic neptal, po ničem nepátral, ničeho se nedožadoval.

Jenže... Já jsem najednou zjistila, že mi není lhostejné, kde byl celý večer, co dělal a s kým. Když řekl o nějaké ženě, že je šťabajzna, když se podíval po hezké slečně (a že jich je), když se prostě chová, jako kdyby byl naprosto bez závazků, moc mi to najednou vadí.

Jenže Přemek mi pořád říká: Nic jsme si neslíbili, nebo že je hezké, jak jsem tolerantní. Ale já už vůbec nejsem. Žárlím! Co mám dělat? Bojím se, že když začnu „tlačit na pilu“, o Přemka přijdu. Co si budu namlouvat – mohla bych mít chlapa, ale maximálně nějakého dědulu, o kterého nestojím. Přemek ze mně v mých 55 konečně udělal ženu. Začal mě bavit sex! Je to v pohodě, ale já chci i partnera. Co mám dělat? Nechci sedět doma a sama masturbovat u televize. Já chci žít!

Zdena