Madlenka a její sebevraždy

Madlenka je ale přesto veselá žena. Miluje společnost, bujné veselí, a když se trochu napije, tak i nahotu. Jenomže když večírek skončí, jede sama domů, skočí do své téměř staropanenské postele, přivolá svých dvanáct koček, aby jí dělaly společnost - je pozoruhodné, že ona sama má takové kočičí oči - a pokusí se usnout.

Někdy se jí to povede, jindy ne. Brzy ráno se probudí. Kočky po ní pokukují, co se bude dít, ale ona jim nic neřekne, jen se slzami v očích vyběhne z domu a jde se utopit. Je zima, lezavo, ale to jen utužuje její rozhodnutí. Co s takovýmhle životem?

Madlenka spěchá dva kilometry k rybníku s malou travnatou plážičkou, zrovna teď posypanou někalicentimetrovou vrstvou sněhu. Shodí ze sebe kožíšek, boty, sukni i svetřík, a jen ve spodním prádle se vrhne do ledové vody. Ale hladina se nad ní nezavírá. Madlenka zmateně plave prsa od břehu ke břehu, v údech jí píchají mrazivé jehličky, ale vytoužená malátnost utopence nikde.

A pak jí najednou napadne: co když mě tu někdo přepadne? Jsem nahá, bezbranná uprostřed noci... Vynořuje se z vody. S pocitem hnusu ze sebe odstraní lepkavě mokré spodní prádlo. Zašátrá po svých svršcích a v té chvíli se její hrůza ještě znásobí. Někdo je ukradl! Rozhlíží se kolem sebe. Ve tmě se míhají stíny, které nevěstí nic dobrého.

Madlenko, rychle pryč!

Pak šlápne na něco chundelatého. Kočka! Je to kočka? Ne, naštěstí je to kožíšek, můj milovaný kožíšek! Navléká ho na nahé tělo a prchá od rybníku, šťastná, že přežila...

Jindy zas v návalu sebelítosti odkráčela do městského parku s oprátkou, kterou si vlastnoručně přichystala ze staré, ale pevné prádelní šňůry. Byla to kvalitní práce, kličky šňury nad smrtícím okem vypadaly jako v nějakém westernu, a Madlenka si umyla vlasy a na své poměry se výrazně nalíčila, aby, až ji najdou, vypada k světu.

Dlouho bloudila parkem a hledala ten správný strom, s tou správnou větví. V duchu promlouvala k světu a k té hrstce přátel, která jí zbyla, ale kterým, jak si během bezesných nocí vydedukovala, byla jen na obtíž. Stárnoucí, bezdětná, protivně chytrá... Pak konečně její zrak padl na mohutnou korunu osaměle rostoucího stromu.

Jeho neobvyklé lístky Madlenku fascinují. To je on: s nádhernou vyhlídkou na cestičku, odkud se k ní zanedlouho seběhnou lidé... Skládací rybářská sedačka, kterou sebou vláčela, se ukázala jako velice nepraktická. Než se Madlence podařilo vyrobit šibenici, nejméně čtyřikrát spadla do trávy. Slzy jí tekly proudem nad tou nespravedlností. Copak musím být trapná i v okamžiku smrti?

S obtížemi balancovala na vratké podnožce a strkala hlavu do oprátky. Poblíž zaslechla hlasy nějakých mladých lidí. Aby jí tak právě teď překvapili! Rázně přetáhla provaz přes uši. Vlákna provazu se přimkla k jejímu hrdlu. Sbohem, kočky! Snad vás najdou dřív, než vám dojde krmení!

S pocitem, že má rozdělanou nějakou práci, odkopla sedačku. Vznesla se do vzduchu, zakolébala se, a její ruce samovolně vzlétly nahoru k oprátce. Chytily se a začaly šplhat vzhůru.

Pak byla chvilku tma. A potom zmatek. Hlasy ptáků, hlasy koček, a nad tím hlas ženy, zuřivý, káravý a neúprosný, Madlenka měla na okamžik pocit, že to k ní promlouvá její zemřelá matka, což jí v té chvíli připadalo docela pravděpodobné, až na to, že tajně doufala, že na onom světě ji uvítá nějaký fešák, nebo aspoň Svatý Petr, ale vlastní matka...

Tehdy jí poprvé napadlo, že někde udělala chybu.

Otevřela oči, aby pohlédla pravdě a svojí matce do tváře. Ale nebyla tam matka, jen cizí dáma a cizí pes, který nevychovaně močil na Madlenčinu rybářskou stoličku.

A ta dáma, uvítací výbor v tomto světě, kam se Madlenka díky včas ulomené větvi vrátila, jí řekla pravdu: "Milá paní, to, co jste právě zničila, je velice vzácný strom. Je to ginko biloba! Ale to je vám zřejmě jedno, co?" A aniž by si všimla, že Madlenčino hrdlo dosud svírá oprátka, odkráčela i se svým pudlem pryč.

A Madlenka? Počkala rok, a zkusila to potřetí. Ale o tom až jindy.

David Glockner

foto: ara