Kolegyně zrůdy Hepnarové z pošty Milena Půstová: Vraždění nosila v sobě! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

neděle 14. dubna 2024

Svátek slaví Vincenc, zítra Anastázie

Kolegyně zrůdy Hepnarové z pošty Milena Půstová: Vraždění nosila v sobě!

Olga Hepnarová
Olga Hepnarová (Aha! – Martin Pekárek, ara a archív Mileny Půstové)

„Proboha, ona to vážně udělala! To je šílené! A my ji měli za pomatenou holku, která si mele pořád svou, aby byla zajímavá,“ překřikovali se vzrušeně ono červencové ráno zaměstnanci žižkovské pošty v pražské Olšanské ulici. Začala směna, ale oni ještě nevyjeli a nevyšli do ulic. Tahali si noviny z ruky, dokola četli těch pár zlověstných řádek černé kroniky a horečně debatovali, v očích nezodpovězené otázky. „Proč? Mohli jsme tomu zabránit? Co jsme měli udělat?“

Nechvalně proslulá vražedkyně Olga Hepnarová vjela 10. července 1973 s náklaďákem na tramvajový ostrůvek a zabíjela. Úmyslně. S ďábelskou a pomstychtivou rozkoší. Její tehdejší kolegyně Milena Půstová (60) ani po letech nezapomněla na otřesné okamžiky po té události. Na drobounkou dívku, která se proměnila ve vraždící monstrum.

Chodily okolo sebe, denně se potkávaly, skvělou partu mezi doručovateli jim každý záviděl. „Byli jsme mladí, měli plno zájmů. Jen ona se vymykala,“ vzpomíná dnes paní Půstová. Stále bydlí na Žižkově, je čerstvě v důchodu. Ozvala se redakci Nedělníku Aha! v reakci na náš seriál Zaprášené zločiny.

Vitální dáma posouvá fotografii na stole a ukazuje na skupinku pošťáků. Některé jmenuje, na jiné už zapomněla. Hepnarová je uprostřed mezi mladíky a klopí oči, bledá tvář postrádá výraz, emoce. „Lidi ji nezajímali, nikdy se neusmála. Nebavila se. A když mluvila, tak vedla hodně divný řeči. Byla temná, zahořklá,“ vybaví se tehdejší doručovatelka telegramů.

Milena Půstová jezdila už od osmnácti služebním trabantem, rozvážela poštu. Stejně jako Olga Hepnarová. „Ona byla o dva roky starší. Jezdila s barkasem, myslím. Práci si plnila svědomitě, řídila dobře. A když povídala o tom, že jednou něco provede, že život je strašná svině, že lidé ubližují, nebrali jsme ji vážně.“

Mohli tomu zabránit?

Říkali si, že je ujetá, máklá. Nenávistné proklamace považovali za pózu. Hepnarová byla hezká dívka, ale svoji krásu neuměla nosit. Působila jako šedá myš, depresivní uzlíček nervů. „Měli jsme ji za zamindrákovanou nánu, co potřebuje být zajímavá.“

Parta chodila do kina, jezdila na čundry, a když jedna praštěná holka stála stranou, mávli nad tím rukou. „To víte, že jsme si pak stokrát řekli, jestli tomu šlo zabránit. Ale kam to ohlásit? Na veřejnou bezpečnost? Na psychiatrii? Měli by za blázna vás, co se do toho mícháte. Podívejte se dnes. Někdo nahlásí domácí násilí, a policie to stejně neřeší.“

Sebe zabít nechtěla

Hepnarová byla samotářská, četla prý divné knihy s psychopatologickou tematikou. Chtěla poznat sebe samu? Svět byl v jejích očích to největší zlo. Ubližoval jí. „Chtěla spáchat sebevraždu?“ neslo se tehdy olšanskými garážemi. Proč ale muselo zemřít osm nevinných lidí? Proč takový masakr? 

„Ne, to byste měli moc snadné, kdybych se zabila. Nikdo by to nebral vážně. Takhle je to správné,“ řekla Hepnarová později vyšetřovatelům. „V práci nám říkala, že se jednou budeme divit, nosila v sobě vražedný plán,“ uvědomí si bývalá kolegyně.

Kluci o ni neměli zájem

Nebyl to údiv, ale ochromující šok. Tým doručovatelů to na dlouho poznamenalo. Chodila mezi nimi, plná nenávisti. Časovaná bomba. „Jenže my o ní nic nevěděli. Říkalo se, že klíčky od náklaďáku ukradla manželovi. Ale my netušili, jestli je vdaná. Protože byla odtažitá, kluci jí ani nenadbíhali. Ona se neuměla radovat, nikdy jsme ji neviděli se smát.“

Po události se lidé báli stát na zastávkách. Strach obcházel Prahu, Hepnarová tvrdila, že je mluvčím všech nepochopených, německy to tehdy označila, že je Prügelknabe (otloukánek). „Báli jsme se stát u zdi, každý koukal, kam by uskočil, kdyby se něco dělo, co kdyby to samé napadlo nějakého podobného magora?“ připomíná pouliční hysterii Milena Půstová.

Když za dva roky dostala Hepnarová provaz, paní Půstová už byla na mateřské se synem. „Už to bylo ale pryč, měla jsem jiné starosti. Holka blbá, kdyby se léčila, kdyby jí třeba pomohli rodiče, mohla mít dnes vnoučata jako já. Mohla se radovat, užívat si života,“ uzavírá po necelých čtyřiceti letech kauzu kolegyně Olgy Hepnarové.

Co se tehdy stalo?

Týden před činem prodala Olga Hepnarová chatu na Slapech. Přestala chodit do práce.

Den před hrůzným skutkem shodila svého trabanta ze srázu. Připravovala se svědomitě a počítala s tím, že jsou to její poslední dny na svobodě. Napsala dopisy do redakcí pražských novin, kde vysvětlovala, proč to udělá. Cítila vztek vůči rodičům i společnosti.

Dne 10. července 1973 rozjela vypůjčený náklaďák z kopce, po dnešní třídě Milady Horákové. Jenže se jí zdálo, že je na stanici málo lidí, zrovna nastoupili do tramvaje. Vůz otočila a kolečko zopakovala.

Ve 13.30 konečně vjela do davu třiceti lidí. „Pocítila jsem hluboké uspokojení. Smíření,“ popsala. Zabila tři lidi, pět dalších zemřelo v nemocnici, další byli těžce zranění.

V pankrácké věznici byla 12. března 1975 popravena oběšením. Byla to poslední ženská poprava v Československu.

Předseda vlády Štrougal dlouho odmítal podepsat rozsudek smrti, rok 1974 byl zrovna Rokem ženy.



Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.