NOC PLNÁ OPILCŮ

Je krátce po osmé hodině večerní a my vyrážíme s naším prvním dnešním zákazníkem. První jede jeho auto s řidičem Rychlé želvy, ﬁremní fabie dělá doprovod.

29. října 2006 • 02:00

Řidič tohohle stříbrného volkswagenu má v krvi určitě přes dvě promile. Rovnou z hospody si to nejistým krokem namířil ke svému autu, a teď už frčí domů do postele. Jenže to není rozhodně žádný pirát silnic, sedí totiž na sedadle spolujezdce. Místo něj řídí střízlivý profesionál z Rychlé želvy.

Reportéři Nedělního Aha! jezdili s firmou, která vozí »ovíněné klienty« i s jejich auty domů

● Měli jsme kliku, nikdo se nechtěl prát
● Profesionální řidiči už šoférovali Porsche i Maserati
● A jednou dokonce málem i bagr!

Tak se jmenuje ﬁrma, která už roky vozí napité zákazníky a společně s nimi i jejich auta kamkoliv je třeba. Za stříbrnou limuzínou jede »želvácká« fabie s červeným majáčkem, v ní řidička Simona, redaktor a fotograf nedělního Aha! Naše společná noční šichta, při které se to bude opilci jen hemžit, právě začíná…

Bude to perná noc
Pravé žně zažívají tihle netradiční »taxikáři« o víkendech, ale spoustu práce mají i během týdne. My jsme si sice vybrali pondělí, ale ani tak nebyla o zákazníky nouze.Se Simonou, majitelkou Rychlé želvy a také jednou z nejzkušenějších řidiček, a jejím kolegou Karlem jsme se potkali kolem osmé hodiny večerní. Tou dobou už začínají »načatí« řidiči volat na dispečink o pomoc. A tak sedáme do fi remní fabie a vyrážíme do ulic Prahy. Pravý nápor zákazníků přijde sice až mezi jedenáctou večerní a druhou hodinou ranní, ale přesto dostáváme první rito už pár minut po osmé. Jede se do centra města, kde nás už vyhlíží muž se stříbrným volkswagenem.

Opilci za volantem? Žen je víc...
Právě muži patří podle Simony k jejím nejčastějším zákazníkům, i když ani ženy nejsou výjimkou. „Častěji asi vozíme muže. Mám dojem, že ženy si za volant sednou po nějaké té skleničce častěji než chlapi.“Poté, co vešel v platnost nový silniční zákon, ale zákazníků přece jen přibývá. Strach o řidičák mají hlavně starší lidé. „Průměrnému zákazníkovi je mezi třicítkou a čtyřicítkou, je to manažer nebo podnikatel a jezdí škodovkou, nejčastěji oktávií nebo superbem. Občas vezeme i dvacetiletého mladíka, ale to je spíš výjimka,“ dodává Simona. Za ujetý kilometr se platí 30 korun, to je zhruba stejně jako u jízdy běžným taxíkem.Mezitím dojíždíme na místo. O volkswagen se opírá asi třicetiletý muž. Oběma řidičům je hned jasné, že tohle bude méně obvyklá zakázka. „Většina našich zákazníků má sice něco vypito, ale leckdy to na nich není ani poznat. Těch opravdu namol opilých je jen málo, jsou to výjimky,“ říká Karel.Hned je ale vidět, že právě tenhle zákazník k těm výjimkám patří. Fotit se sice nechá, ale tím jeho komunikační schopnosti končí. Chvíli ani není moc jasné, kam odsud skutečně pojedeme. A výjimečný je ještě v jiném směru. „Ti, co jsou zpití pod obraz, si nás příliš často nevolají. Ztrácejí soudnost, a mají dojem, že auto odřídí sami. Tenhle rozum naštěstí má,“ dodává Karel později.

Jezdí i s »poršákem«
Když se dozvídáme, že pojedeme na jinou adresu, než kterou zákazník nahlásil při objednávce, otáčíme auto s majáčkem do opačného směru. Simona v něm zůstane, s volkswagenem pojede Karel.Není problém řídit několik různých aut za večer, když se s každým jezdí trochu jinak? „Naši řidiči mají najeto spoustu kilometrů a zkušenosti se stovkami nejrůznějších aut. Já jsem se svezla se třeba v Porsche, moji kolegové zase v Aston Martinu nebo Maserati,“ mluví s ledovým klidem v hlase Simona o luxusních autech, ve kterých by se chtěl povozit alespoň jednou v životě snad každý. „Svěřit našemu řidiči auto leckdy za několik milionů nedělá zákazníkům většinou vůbec žádný problém. Proti škodám jsme pojištěni, ale naštěstí jsme toho zatím nemuseli nikdy využít.“

Zákazník za jízdy chrní
Karel si bere od našeho čerstvého zákazníka klíčky od vozu a společně nasedají. Jakmile zákazník usedne na sedačku svého vozu, spokojeně usíná. Vyrážíme tedy s oběma auty na cílovou adresu – jednu pražskou periférii.S fotografem zůstáváme ve voze, který řídí naše průvodkyně. Na první křižovatce potkáváme policejní hlídku. „Myslím, že nás policisté mají celkem rádi. Dokonce nás jednou volali k pánovi, kterého zadrželi. Ať ho odvezeme i s jeho autem, sám že už řídit rozhodně nemůže.“Když dojíždíme do cíle první zakázky, je krátce před devátou. Mírně odpočinutý muž platí. Za necelé tři stovky se během pětadvaceti minut od objednávky dostal domů i s autem, příjemně si zdříml a neriskoval řidičák nebo bouračku. „Bez placení nám ještě nikdo neutekl. Občas je nějaký ten zákazník nevrlý, ale to se dá pochopit. Častěji spíš dostáváme pozvání na kafe nebo na panáka, ale s díkem odmítáme. Náš servis končí přede dveřmi klienta.“

Kuriozita z praxe
Kuriózních zakázek zažili Simonini řidiči desítky, ale na jednu vzpomínají nejradši. „To když si nás přivolala partička přiopilých chlapů, ať jim přeparkujeme bagr. Udělali by to sami, ale za rohem stála policejní hlídka. Ta nakonec odjela a oni si s tím strojem popojeli sami. To by totiž bylo i nad naše síly. Výjimečně se ozve nějaký ten motorkář, ale nakonec jsme motorku převáželi jen jednou.“