Lukáš Příkazký (40): Bez natáčení bych se těžko uživil...
K hraní ho prý přivedl sám život. Lukáš Příkazký (40) vystudoval brněnskou konzervatoř a poté šel studovat do Prahy na DAMU. Vidět jste ho mohli v mnoha pohádkách, za všechny zmiňme například film Sedmero krkavců, kde měl roli prince Bartoloměje. Za sebou má ale i spoustu televizních detektivek či kriminálních seriálů, například v seriálu Rapl byl jeho postavou nadporučík Lupínek. A právě i díky ní se stal kmotrem knihy Tady Vorel, pitevna, ve které docent František Vorel vypráví zajímavosti a fakta z profese soudního lékaře. Jinak je Lukáš členem Dejvického divadla. V osobním životě je šťastně ženatý, s manželkou Veronikou mají dvě děti – šestiletého Adama a brzo tříletou Malvínku. Má také mladšího bratra Marka (38), který je také hercem a členem Městského divadla Zlín. Co o své profesi i životě Lukáš prozradil?
Lukáši, potkáváme se na křtu knihy o profesi soudního lékaře. Jako jeden z kmotrů jste doporučil všem scenáristům, které chtějí psát kriminálky, aby si knihu přečetli. Jak jste k tomu došel?
„Napadlo mě to až na poslední chvíli, ale myslím, že to není od věci. Netvrdím, že si scenáristé nedělají rešerše, ale v té knížce najdou spoustu zajímavých věcí pěkně pohromadě, můžou se tím nechat inspirovat. Já už jsem pár kriminálek natočil, a někdy se tam objevily i nějaké nelogičnosti, že jsem řekl, že bych to dělal třeba jinak. Ale většinou to dopadlo tak, že jsme se drželi původního pánu, protože to tak vypadalo lépe na kameru. Pro diváka to pak může být zajímavější, než kdyby se postupovalo přesně toho, jak se to dělá ve skutečnosti.“
Kriminálky jsou tedy vaše oblíbené téma ke čtení či ke sledování?
„Úplně ne, mám spíš radši literaturu faktu. Ale když jsme u toho, tak bych rád pozval čtenáře od 30. dubna ke sledování osmidílného krimiseriálu Parťák na baterky na Primě. Napsal to Karel Janák a je to taková specifická záležitost, do které jsem musel jít, protože to se jen tak nepoštěstí, aby vám někdo nabídl hrát androida. V seriálu je prototypem umělé inteligence jako posila lidským policistům při řešení případů. Je to vlastně o tom, že Honzovi Dolanskému, který hraje hlavní postavu, odchází parťák do důchodu a on se těší, že dostane nového. Ten nový ale přijede v krabici a vyšetřuje s ním případy.“ (směje se)
Jak vy osobně vnímáte zapojení umělé inteligence do tohoto světa?
„Hodně jsem o tom přemýšlel a vlastně si myslím, že to má určité roviny – ta první, že je to úplně nekontrolovatelné, že to spousta lidí podceňuje, třeba naše vláda a podobně, protože to není ošetřeno žádnou legislativou, a to si myslím, že určitě není dobře. A pak je ta druhá, do které mám pocit, že se řadím já, protože z toho mám trošičku obavu, aby se to nespustilo ze řetězu úplně, a pak to nešlo vrátit zpátky. Když to vezmu přes svoji profesi, kolik už vniklo různých nepravých hlasových nebo vizuálních AI botů… Tohle je podle mě pořád v plenkách a má to velké mezery.“
Využil jste už umělou inteligenci ve svém životě?
„Upřímně, snažím se pořád »nekrmit« internet zbytečně informacemi a fotkami. Já třeba pořád zvažuju, jestli mám být na sociálních sítích. A když už bych se rozhodl to dělat, tak na rovinu říkám, že motivace by byla rozhodně finanční. Jenže tomu se musí člověk věnovat a na to já vlastně vůbec nemám čas. Naštěstí jsem se už stačil zviditelnit svou prací, tvůrci mě znají a můžou se podle toho rozhodnout, zda mi dají další příležitost.“
Jste dvojnásobným tátou. Přemýšlíte, jak své děti budete před tím vším nebezpečím chránit?
„Naštěstí jsou pořád ještě malí. Adamovi je šest, dceři teď budou tři, ale později to samozřejmě přijde. A je to otázka. Já jsem měl první mobil v prváku na střední, a to nebyl žádný dotykový, ale dneska jde dítě do první třídy a má ho hned. Pokud by je to mělo sociálně vyřadit z kolektivu, tak bychom to museli vyřešit, ale zatím je cílem je od toho co nejvíc ušetřit.“
Pojďme k vaší profesi. Vy jste původně netoužil být hercem, prý vám herectví přišlo do života… Jak to tehdy bylo?
„Myslím, že to bylo všechno dohromady. I když jsem po herecké profesi netoužil, už třeba ministrování v kostele bylo svým způsobem divadlo. Také jsem tancoval folklórním souboru, hrál v kapele i v ochotnickém divadle, kde jsem sice hrál třeba jen ve dvou třech pohádkách, ale když jsem byl najednou v deváté třídě, dalo se to všechno dohromady a já jsem podal přihlášku na konzervatoř. (usmívá se) Nikdo nepočítal s tím, že bych se tam mohl dostat, a oni mě vzali. A já vůbec netušil, do čeho jdu. Svým dětem bych to ale už nedoporučil. Ne proto, že je tahle profese taky o štěstí a velké konkurenci, ale protože se ten člověk nějakým způsobem ochudí o vzdělání. Přijdete o předměty, jako jsou matika, fyzika a podobně, což sice člověk v patnácti vítá, ale časem zase už tak ne. Konzervatoř je tak strašně úzce zaměřená na obor, který děláte. Já jsem pak zkusil ještě vysokou, zase jsem si myslel, že mě nevezmou, ale měl jsem zase štěstíčko a vzali mě. Tenkrát jsem byl v ročníku u Aloise Švehlíka, který nedávno odešel.“
Co byste dělal jiného, když ne herectví? Nejen to se dozvíte v tištěném APŽ číslo 17.
