Jaroslav Dušek (55) o zázračném uzdravení: "Přestal jsem užívat jakékoli léky!"
Pro někoho možná podivín propagující alternativní způsob života, pro jiné jakýsi duchovní myslitel či učitel. Jaroslav Dušek (52) je v každém případě skvělý herec a improvizátor, režisér, scenárista a libretista. Je ženatý, s manželkou Ivetou, herečkou, režisérkou a ředitelkou Divadla Kampa, má syna a dceru. A také je obdivuhodný vypravěč, jehož slova ve vás, chtě nechtě, vzbuzují otázky o světě, ve kterém žijeme…
Byla jsem zvědavá, jestli přijdete bez bot. Nosíte je ještě někdy?
„Většinou ne. Takhle v létě na dovolenou si sebou vezu dvoje takzvaný barefooty. Jedny jsou sandály, což jsou jenom takové podrážky, které se koženými pásky přivážou k noze. Ty jsem ale ještě letos neobul. Druhé jsou takové nazouvací pantofle s palcem odděleným od ostatních prsů, které mám jako pohotovostní boty do nepříjemného terénu. Třeba kamarád v nich chodí po Himalájích… A v zimě nosím sandály, zimní boty vlastně ani nepoužívám.“
A vážně vám není zima?
„No, kdybych chodil bos, i když mi je zima, to bych byl divný, ne?“
Má to nějaké výhody?
„Zjistil jsem, že když chodím v zimě bos nebo jen v těch sandálech, oblékám se mnohem míň. Takže se mi zdá, že chození naboso mění termoregulaci těla. A pak ta noha, když chodí bosa, přestane časem boty chtít. Vy si třeba z nějakého důvodu vezmete boty, ale po chvilce máte potřebu se zout.“
Ve velkém městě si to bez bot neumím představit.
„Po Praze jsem chodil bos několik měsíců a všiml jsem si, že na Starém Městě, kde je dlažba, jsou ve všech těch spárách střepy a střípky. Zejména večer vidíte, jak se to blyští, je jich tam fůra. Ale já jsem si do nohy žádný nezarazil. Jednou jedinkrát, kdy jsem si rozřízl chodidlo, co chodím bos, bylo v moři o ostrý kámen. Tak jsem si to zalepil náplastí…“
K doktorům prý stejně nechodíte. Proč jste se tak rozhodl?
„To ani nebylo rozhodnutí… Když jsem šel poprvé přes žhavé uhlíky, v roce 1991, tak jsem si říkal, že když moje tělo vyřeší to, že kráčí po žhavém uhlí, musí přeci samo vyřešit i rýmu nebo chřipku. A přestal jsem užívat jakékoli léky. Kdyby mi teď mělo být nějak hůř, což mi vlastně není, tak bych si dal krátký půst, a tím by se tělo srovnalo.“
Tak jsou třeba preventivní prohlídky.
„Ony jsou preventivní prohlídky dost ošemetná záležitost, je to komplikované… Žijeme ve světě, který je takový lehce vyšinutý směrem k té nemoci. Když otevřete nějaký časopis nebo koukáte na televizi, mnoho reklam je na nějaký: Máte rýmu, vezměte si tohle. Bolí vás hlava, ulevte si. Odmalička jsme navyklí na to, že jsou nějaké přípravky, které nám pomůžou, když nám je divně. A to je docela vyšinutý názor, jelikož tělo si umí poradit samo v mnoha situacích. Je velmi paradoxní, že lidé, kteří se takzvaně zázračně uzdraví, se vlastně uzdraví ve chvíli, kdy jim lékaři sdělí, že jim zbývá třeba jen měsíc života a oni už neumí udělat nic. A tito lidé si třeba řeknou, že když mají jen měsíc života, odjedou někam, kam se chtěli vždycky podívat. Odjedou a jsou tam měsíc, dva, tři, čtyři, pak se vrátí a nic jim není. A to je právě to. Uzdraví se ve chvíli, kdy nechají to tělo, aby se uzdravilo samo, kdy tam není nic víc než to mentální nastavení.“
Podle jednoho takového zázračného uzdravení jste napsal vaší novou divadelní hry L2: Brána života. Jde o příběh Clemense Kubyho, který má po úraze přerušenou míchu, a přesto chodí…
„Stalo se mu to v roce 1981 v květnu a už koncem roku ho pustili z nemocnice. Nejdřív chodil v ocelovém korzetu, pak s holemi, a teď chodí normálně. Nedávno jsem četl úžasný rozhovor s panem doktorem Janem Šulou, který měl možnost zkoumat Clemense Kubyho lékařsky, a on tam říká, že Kuby dokázal stavem svého vědomí tu přerušenou část míchy oběhnout jakousi objížďkou přes lymfatické cesty. To jsou ty případy, kdy máme šanci pochopit, že tělo může fungovat jinak, než nám říkají.“
To jsme ale odbočili od té prevence.
„Existuje hezká kniha, jmenuje se Matrix Energetic a napsal ji Richard Bartlett. To je lékař, který vyvinul metodu léčení, která je založena na takovém zvláštním pojetí. Vysvětluje tam, že jsme vlastně kvantové pole, které reaguje na velmi jemné podněty, a z toho důvodu si můžeme přetvářet svojí realitu. Ovšem proto, že to nechápeme, tak ji často přetváříme nešikovně. Třeba právě, když půjdete k doktorovi a on se vás zeptá: Máte nějaké potíže? A vy řeknete: Nevím, občas mě bolí hlava. On: A záda? Nebolí vás někdy? Vy: Ale jo, stává se mi to. A tak začnete řešit, jaké máte problémy, a když přijdete příště, tak vlastně už tu básničku umíte. A tenhle Bartlett tam říká, že tím opakováním si potíže utvrzujeme, že je jakoby živíme. Myslíme si, že preventivně procházíme prohlídky, ale ve skutečnosti si vytváříme obraz sebe sama“
Jak z toho ven?
„Dovolit tělu, aby fungovalo, nepřekážet mu v jeho existenci, protože ono umí existovat velmi hezky. Já třeba žádám tělo o to, aby problémy vyřešilo hned. Nedávno jsem si třeba nakopl palec tak, že za starých časů bych čekal, že mi sleze nehet, oteče kloub a několik dní to bude bolet, ale teď jsem požádal tělo a nic z toho se nekonalo. Může to sice působit bláznivě, ale je třeba si uvědomit, že bláznivější jsou schémata, která máme zažraná v hlavě.“
Nezkrácený rozhovor s Jaroslavem Duškem čtěte v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč!