Zpěvačka Petra Černocká (65) o smrti mámy, žárlivosti, důchodu a jednom celoživotním traumatu: Přišla o první dítě!
3 fotografie
Vždy usměvavá, plná optimismu. Žena, která snad ani nestárne. Přesně takovou všichni Petru Černockou (65) znají. Jenže byly časy, kdy se i z jejího obličeje úsměv vytratil. Jako devítileté jí nemoc vzala milovanou maminku. V jednadvaceti zažila zpěvačka další krutou ránu. Přišla o miminko! Její syn Petr se narodil přidušený, a když mu byly pouhé tři dny, zemřel. O téhle osobní tragédii Petra příliš mluvit nechce, bolest a smutek ani po dlouhých letech úplně nevymizely. Přestože to neměla jednoduché, depresím nikdy nepropadla. Oporu má ve svém manželovi, muzikantovi Jiřím Pracném (61), se kterým žije už dvacet let. Jeho láskou si je jistá a tvrdí, že jí s mladou blondýnkou určitě neuteče. A radost jí dělá i malý vnučka.
Petro, maminku jste ztratila jako malá holka. Vzpomínky na dětství jsou tedy spíše smutné?
„A víte, že si toho zas tak moc nepamatuji? Máma, táta, brácha... Všechno plynulo tak nějak samozřejmě. Děti si pamatují nejvíce křivdy a ústrky. Takže asi to bylo i tak moc hezké dětství.“
Žít bez mámy je ovšem těžké. Kdo vás vychovával?
„No ano. To, že mi zemřela maminka, byl první velký karambol. Je ale jen málo lidí, kteří prožili celé dětství v blaženém ustrnutí. V dospělosti se pak nějaké nepěkné zážitky poněkud vytěsní, nebo se postupně jinak zpracují, a tím dostává každý člověk poněkud jiný, nový rozměr. Zdá se, že jsem byla celkem rozumná a statečná holčička. Ani dnes nejsem labilní a stresy zvládám celkem normálně. Moje druhá maminka byla fajn ženská, měla mě ráda a naučila mě spoustu manuálních, praktických věcí. Vlastně až později v dospělosti jsem si uvědomila, že byla ve vztahu ke mně velmi obětavá. Vzpomínám si, jak mi fandila, když se ukázalo, že mám sklon k muzice, jak mě podporovala. A když se mi narodila dcera Bára, tak bych se bez ní a bez mojí hodné tchýně v mém povolání asi vůbec neobešla.“
Jako mladá jste přišla o syna. Ta rána se už zahojila?
„Nedá se říct, že by se mi o tom, po těch letech, mluvilo těžce. Spíš, jak s kým. Tu událost jsem už samozřejmě musela nějak zpracovat... Ano, bylo to trauma.“
„Pár špatných věcí, které se mi v životě staly, jsou už za mnou. Všichni jsme si nějakými traumaty prošli a víme, že je všechno nějak vyvážené. Po průšvihu přijde radost, stejně jako po noci den. Bez blbých zážitků bychom třeba nepoznali, že přišly ty krásné. Zní to, jako omletá klišé, ale o hezkých banalitách je přece celý náš, z pohledu vesmíru, směšně krátký život.“
„Jak v čem. Pořád platí, že se máme rádi, že si vyjdeme vstříc. A navíc je to, že si už dovedeme dát jeden druhému víc prostoru, když je třeba. Necukrujeme, nevrkáme, to už máme za sebou. I když jsme na sobě slušně závislí, tak jenom v tom dobrém. Nedusíme jeden druhého přemírou pozornosti, nebo spíš pseudolásky. Média nás prezentují jako vzorný a láskyplný páreček, což je do jisté míry pravda. Občas se ale přetlačujeme a dohadujeme, stejně jako mnozí jiní.“
Nežárlí na vás manžel? A vy na něho?
„Já to vlastně ani nevím, protože jsme si navzájem nikdy nezavdali příčinu, abychom to prověřili. Nemusíme na sebe žárlit, protože jsme si věrní. Jako holka jsem samozřejmě byla žárlivá, ale taky jsem měla občas partnery, kteří mi k tomu dali důvod. Jirka to nikdy neudělal, a vsadím se s vámi, o co chcete, že už to ani neudělá. Oba jsme si vědomi, že porušit vzájemnou důvěru, by byl hazard s dobrým vztahem, který jsme léta budovali. Tak hloupí nejsme. Jiří mi už s dvacetiletou blondýnkou neuteče.“
Celý rozhovor s Petrou Černockou najdete jen v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.
3 fotografie
