Těmito slovy se Vladimír Dlouhý loučil: Patnáct let jsem trpěl jako zvíře!

Vladimír Dlouhý (†52) se rozhovorům i médiím vyhýbal. „Jsem ze staré školy. Věřím tomu, že se máme prezentovat tím, co děláme na jevišti, v televizi a ve filmu. Za každého z nás má mluvit práce,“ říkával s tím, že neví, proč zrovna herci by měli být výjimkou. V jednom z mála rozhovorů, který poskytl před pár lety časopisu Reflex, však o sobě leccos prozradil. A jako by to bylo jeho malé rozloučení...

O práci

„Trému mám pořád. Je to jako ve sportu – dost velký nápor. Bojím se vzít další práci, bojím se, že ji nezvládnu, a taky se bojím před každým představením. Někoho postavy nestravují, mě dost, jsem hodně nervní. Když přijmu novou práci, jsem v tom. To pak není doma žádný život. Dřu furt dokola, celý noci. Spím odpoledne. Po zkoušce před představením. Když nemám představení, spím až do půlnoci. V noci se učím.“

„Mám rád hlučnou samotu, učím se po kavárnách a restauracích. Tady ve vinárně U mušketýra se rád učím, to je moje domovská restaurace a zároveň kancelář. Rád jsem sedával v kavárně Demínka, ale tam teď čepují dvanáctku, vypiju tři a je po učení – to nejde.“

O pivu

„Pivo mi zůstalo jako dědictví od žaludečních vředů. Nemohl jsem pít nic jiného, dokonce mi bylo i doporučováno. Patnáct let byly moje vředy katastrofa, trpěl jsem jako zvíře, ztratil jsem třetinu života v bolestech, pak přišli na lék, takzvanou trojkombinaci – pan doktor Jiskra a můj švagr Jakub Heřman mi ten zázrak nasadili a vyléčili mě za čtrnáct dnů. Od té doby mám pokoj.“

O nemoci

„Moje tělesná schránka je už sice použitá, ale na to v mém věku tak trochu nárok mám. Že jsem hubený, mi nevadí. Spíše mi vadí, že jsem unavený, musím hodně spát a jsem líný, vždycky mě někdo musí dokopat k běžným povinnostem denního života, které nesouvisejí s prací. Někdy doslova padnu doma únavou. Ovšem vyspím se a jedu dál.“ „Nemyslím si, že mám ještě dost času, trochu se bojím.“

O budoucnosti

„Budoucnosti se bojím. Nejen v profesi, ale i v životě. Děti zajistíte, pro ně máte pojistku, ale ty abstraktní věci nezajistíte, ty se ohlídat nedají. Brácha mi vždycky říká, nestahuj si kalhoty dvacet kilometrů před brodem – a má pravdu.“

O rodině

„Jsem dost dlužen přátelům a blízkým, tím jsem si dokonce jist. Vždy je něco na úkor něčeho. Snažím se jim to vracet prací, buď to vezmou v potaz, nebo mám smůlu. Někdy jim lítost slyším v hlase, ale zvykli si.“

„V létě jezdíme pod stan, taky se potápím. Akorát je škoda, že v našich vodách moc nevidíte. A taky jsem od Ježíška dostal horské kolo. Ježíšek mě chce zabít! Tak jsem začal jezdit na kole. Vyjeli jsme si k Rozvědčíkovi od Oty Pavla na Křivoklátsku, byla sobota večer, narváno, vždy jsem si přál tam jet. Už jsem tam měl být dávno.“

O bráchovi

„Jeho jsem vychovával, když byl malý. Teď vychovává on mě. Už jsem na něm závislý. Začal mě rychle předhánět. V profesi i v tom, jak se o mě stará. Dávám mu číst scénáře, ve kterých mám hrát, protože já už se v ničem nevyznám, hlídá mě. A pak taky návštěvy za maminkou, za tatínkem – upozorňuje mě, když má někdo narozeniny. Nevím, jak to všechno zvládne.“

O stavařině

„Než mě vzali na konzervatoř, učil jsem se na zedníka. Ale byli ze mě chudáci nešťastní. Ale stihl jsem trochu opravit smíchovský gympl, kde vystudoval táta, z toho jsem měl radost – mám vážně rád, když se uzavírají kruhy. A pak jsem ještě opravoval krčskou nemocnici, kam mě po letech odvezli, když mi praskly žaludeční vředy. Já se u zedníků snažil, ne že ne, ale nešlo to. Můj učňovský učitel jásal, když jsem mu řekl, že odcházím. Říkal: Běžte kamkoli, jen nebuďte tady! Kdyby si někdo stěžoval na moje herectví, můžu říct: Buďte rád, že nejsem zedník. A kdybych se chtěl pochválit, řeknu: Jsem lepší herec než zedník.“

Více v dnešním vydání deníku Aha! nebo ve 12 hodin na Ahaonline.cz.