Daniel Zítka: Merckx v bráně!

Češi mají v Anderlechtu brankáře, kterému leží celá Belgie u nohou!

„Tak vy chcete rozhovor? Se mnou? Vždyť v Čechách se o mě vůbec nepíše,“ ptá se s úsměvem a pak vyjde vstříc na míle: „Večer, po osmé, ano? Řekněte si kam, a já přijedu, nebo vás někam zavezu. Dřív totiž nechci odejít od dětí.“

V Čechách ne, zato v Belgii se o vás píše. A v superlativech! Novináři se diví, že nejste v české reprezentaci...
„Nejsem a nefňukám. Nikdy jsem si nestěžoval. Prostě to tak je. Neřeším to.“

Na konci roku jste byl vyhlášen šestým nejlepším fotbalistou v Belgii. Máte životní formu?
„Tak to nevím. Existuje vůbec něco takového? A jestli ano, pak bych si přál, aby teprve přišla (smích). Přiznávám, že výsledek té ankety mě potěšil.“

Máte místo jedničky v Anderlechtu jisté?
„Chytám a snažím se abych v bráně zůstal! V Anderlechtu jsme čtyři. Může se stát, že uděláte pár chyb – a že je každý udělá – a půjdete na lavičku. To není tragédie, ale na tribuně skončit nechci. I tady platí, že jednou vás poplácají po ramenou a podruhé roztrhají.“

Protože Anderlecht musí vyhrát všechno, a když to nejde, tak je zle?
„Anderlecht je něco jako Sparta v Čechách. Titul, domácí pohár, evropský pohár, tohle všechno je cíl. Ale já už jsem si na ten tlak zvykl.“

Řekl jste Sparta. Možná, že v létě prodá Jaromíra Blažka do Německa. Co kdyby se ozvala?
„Teď jste mě zaskočil. Ale mám tady smlouvu do roku 2010 a chci ji dodržet, pokud klub usoudí, že mi to jde. Možná bych se pak spíš poohlédl po něčem tady, kde už jsem si nějakou pozici vybudoval. V Čechách bych začínal od nuly. Nikdo mě tam nezná, vždyť jsem tam skoro nic neodehrál.“

V Belgii jste osm let. Patříte už víc sem než do Čech?
„To ne, ale máme tady s rodinou takový svůj život. Narodily se mi tady obě dcery. Evě je pět, Nelle dva roky. Problém s jazykem nemají, žijeme v domku, který manželka vybrala. Jsem tady spokojený.“

Když jsme si domlouvali tenhle rozhovor, chtěl jste se sejít po osmé hodině kvůli dětem. Jste na ně hodně fixovaný?
„Do půl šesté jsem v klubu a udělám tam všechno, co se má. Ale pak končím a jedu domů za manželkou, za dětmi. Tím pro mě fotbal padá. Žena se maximálně zeptá, jak jsme hráli a tak to má být. Mám zlatou ženu!“

Manželka Eva chodí na stadion?
„Několikrát byla třeba na zápasech Ligy mistrů. Ovšem měli jsme logický problém s hlídáním. Vyjít jsme si mohli, když přijela jedna z babiček, protože jsme nechtěli cizí chůvu. Teď nám ale pomáhá jedna sousedka.“

Kam? Do víru velkoměsta?
„Do víru ne (úsměv), my jsme opravdu rodinně založení. Ale třeba na večeři. Sním všechno, belgickou kuchyni, japonskou, francouzskou i českou. Ale knedlíky ty mám pochopitelně jen doma od Evy. Líbí se mi, že číšníci jsou tady profíci. Vstřícní, nedají znát, že mají své problémy. V Čechách, když nemá servírka den, tak to poznáte.“

A co kultura? Brusel je přece evropská metropole?
„Vlastně až loni na podzim jsme vyšli za kulturou. A za českou. Hostovalo tady Divadlo Járy Cimrmana a pak přijel písničkář Jarek Nohavica. Toho můžu, je to krajan ze severní Moravy, a od té doby si v autě pouštíme jeho písničky.“

I cestou na trénink, v zácpách?
„Také. Nechtěl jsem bydlet v Bruselu. Raději jsme ve vlámské části země, mám to na stadion asi třiadvacet kilometrů. Zácpy? Jsou, jenže znám takovou postranní cestičku, autem jsem tam tudy za půl hodiny na stadionu. Na kole za pětačtyřicet minut.“

Jezdíte na trénink na kole?
„Také, ale ne teď v zimě. Kolo je takový můj koníček. Máme partu s Eddy Merckxem a jezdíme.“

S Eddy Merckxem? S pětinásobným vítězem Tour de France?
„Ano, s tím (smích). On je totiž Eddy velkým fandou Anderlechtu a několik mých spoluhráčů s ním také jezdí.“

Stačíte Eddymu?
„Je mu sice jednašedesát, ale pořád mu to na těch osmdesáti kilometrech šlape. Snažím se být v klubíčku těch patnácti lidí. Tam nemusím prorážet vítr. Ale snažím se. Jednou jsme měli průměrnou rychlost třiatřicet kilometrů za hodinu, a to jsem pak cítil.“

Jaký je Merckx?
„Bezvadný kamarád, který si na nic nehraje. A také si umí rýpnout, když v bráně něco provedu.“

Vyprávíte tak nadšeně, vám se z Belgie asi chtít nebude, co?
„Na devadesát devět procent jsme s manželkou rozhodnuti, že se vrátíme do Čech. I když...“

I když? Vzpomněl jste si, jak vás v srpnu 2005 na Strahově při Lize mistrů se Slavií okradli?
„Ale to ne. Ostuda to ovšem byla. V Anderlechtu by se nemohlo stát, aby se někdo cizí dostal do kabiny. Ovšem já myslím na zázemí pro další život. Doma V Čechách vás prý zaměstnají na tři měsíce a pak vás klidně vyhodí.“

Což v Belgii nejde, že?
„Právě. A mám tady kontakty. Třeba budu jednou u Eddyho montovat kola, nebo u bývalé fotbalové hvězdy Van Himsta pražit kávu. Ale to je ještě daleko. Ještě pár let chci hrát fotbal.“

Bohatá večeře

BRUSEL – Jak se prohýbají stoly při společných večeří pro hráče a jejich drahé polovičky v Anderlechtu? Co je na jídelním lístku, když se vedení slavného klubu dvakrát do roka plácne přes kapsu? Rozesmátý Daniel Zítka říká: „Podívejte se, co všechno jsme tam s manželkou Evou snědli a vypili: Šampaňské jako přípitek, jednohubky, toustíky, masové kuličky, krevety a lososový salát se zeleninou jako předkrm. Pak hlavní chod. Srnčí s omáčkou, brusinkami a rybízovou marmeládou a s bramborovou kaší. A jako dezert čtyři dorty!“

Autor: Petr Němec
Foto: archiv Daniela Zítky