Vzpomínka na muže, který ZEMŘEL ZBYTEČNĚ. Kdyby si nepřesedl, možná mohl žít
Náraz do svodidel, ohlušující střet s betonovým pilířem. Na tuhle vzpomínku lidé, kteří před týdnem přežili ranní havárii autobusu na dálnici D8 u Zdib nedaleko Prahy, nikdy nezapomenou.
.. Pro šest jejich spolucestujících byla nedělní cesta i cestou poslední. Do práce už nedorazil ani mladý policista Vladislav Janda (+30), který cestoval do Prahy z České Kamenice...
Minulou sobotu večer seděla rodina Jandových na zahrádce u ohně a při kávě si povídali. Syn Vladislav se chystal do služby a nikdo z přítomných netušil, že ranní cesta bude zároveň i tou poslední. V neděli v půl šesté ráno nasedl jako už mnohokrát předtím do autobusu, aby byl ve službě na osmou. Měl oblíbené zadní sedadlo, na kterém nepříjemné ranní probuzení většinou dospával. Snoubence slíbil, že jí po příjezdu pošle zprávu. Jako pokaždé, když dorazil na policejní služebnu v Praze Bohnicích. Pokud neměl čas, ozval se během dopoledne.
V neděli 16. července krátce před devátou hodinou však zavolal jeho kolega. Ptal se, co je s Vláďou, jestli nezaspal. Prý se neozval ani nebere mobil. Rodinu ovládlo zlé tušení...
Nejistota a strach
„Věděla jsem, že pokud by se po cestě něco stalo, určitě by se ozval. Jeho telefon vyzváněl, ale nezvedal ho,“ vzpomíná na nejhorší den svého života Vladislavova maminka.„Volali jsme proto na dispečink, ale na Dopravním podniku nás ubezpečili, že autobus dojel v pořádku do Prahy,“ dodává se slzami v očích zlomená žena.
Následoval telefonát do pražského metra, ale tam k žádné nehodě nedošlo. Mezitím zajel otec na místní policejní oddělení, aby do pátrání zapojil policisty. „První zprávu o nehodě autobusu zjistila dcera z teletextu v televizi, ale byla dost nejasná. Později jsme už viděli na obrazovce i snímky z místa tragédie. Když potvrdili šest mrtvých, začala jsem tušit nejhorší,“ dodává tiše paní Jandová.
Na okamžik se odmlčí a potlačuje vzlyky. „Proč právě on? Takový hodný a bezproblémový člověk. Vždycky byl hodné a zlaté dítě.“
Jiskřička naděje
Při pohledu na trosky zdevastovaného autobusu však Jandovým přece jen svitla jiskřička naděje. „Věděli jsme, že nejraději sedával na zadním sedadle, a když jsme viděli odpáraný bok v přední části, doufali jsme, že přežil,“ vzpomíná otec Vladislav. „Bohužel. Náraz přišel asi deset minut před tím, než měl vystoupit na metro, zřejmě si už sedl blíž,“ uvažuje tichým hlasem.
Následovaly další marné telefonáty do nemocnice. Teprve kolem druhé hodiny odpolední přinesl zdrcující informaci místní policista. Ani nemusel mluvit, už ve dveřích bylo z jeho tváře vše patrné. Definitivní konec všem nadějím. To, co si nechtěl nikdo z rodiny připustit, bylo úředně potvrzeno.
Osud byl k němu krutý
Vladislav Janda byl skvělý syn, citlivý partner a oblíbený kamarád. Už na základní škole chtěl být policistou, ale k vysněné profesi se dostal oklikou až po letech. To už byl diplomovaným technikem s červeným diplomem.
Na služebnu do hlavního města dojížděl čtyři roky a paradoxem je, že právě v těchto dnech chtěl v Praze skončit. V Kamenici si připravoval byt a měl v plánu se oženit. Jeho žádost však nebyla včas vyřízena. S přítelkyní Zuzanou strávili letošní dovolenou v Egyptě, byl to dárek od ní ke třicetinám, a poslední dny pracoval na úpravách bytu. „Za celou dobu, co jsme spolu, jsme se nikdy nepohádali, byl moc hodný. Ráno před odjezdem do Prahy jsem mu ještě připravila jídlo, políbili jsme se a on mi slíbil, že zavolá. Už nezavolal,“ dodává zdrcená snoubenka.
Maminka Lenka ukazuje synovy fotografi e a alespoň ve vzpomínkách se snaží vrátit čas. „Celý život jsem se o něho bála. Vždy byl takový citlivý a zranitelný.“ Do práce prý občas jezdil také autem, ale kvůli bezpečnosti dával přednost autobusu.
„Sloužil čtyřiadvacítky a báli jsme se, aby po službě třeba nazaklimbal, což se nakonec asi stalo řidiči autobusu. V neděli se zrovna rozhodl pro autobus, říkal, že jezdí méně lidí a bude tam včas,“ vzpomíná otec.
