Hrabě Ernest Kolowrat: Boháči to nemají jednoduché! Podivný příběh šlechtické rodiny

Druhý, nejstarší syn Ernest (72) s manželkou Barbarou (77) přilétá »domů« jen na pár týdnů ročně. Právě teď je v Praze, aby zajistil přání zesnulého bratra Tomáše, který chtěl darovat dvacet milionů korun na dobročinné účely. „Doufám, že na Konto Paraple, nevidomých a dalších institucí ty peníze po letech konečně doputují!“ říká Ernest Kolowrat.

V Americe nám titul nepomohl

Když 3. března 1948 dorazila rodina hraběte Jindřicha Kolowrata (dlouholetého přítele Jana Masaryka) ke břehům Spojených států amerických, začal pro rodiče a pět sourozenců nový život. I když otec, kterému bylo v té době 51 let, plánoval emigraci už od roku 1945, nebyl pro něho život v USA jednoduchý. „V novém domově nikoho nezajímalo, že je hrabě, a tak musel tvrdě pracovat až do svých 88 let,“ vzpomíná na začátky americké éry Ernest. Zatímco první měsíce bydlela rodina v newyorském hotelu, třináctiletý Ernest se starším bratrem Henrym zamířili do prestižní školy v Connecticutu. Tam měli otevřené dveře díky otcovým kontaktům z turecké Ankary, kde po válce působil jako diplomat. „Ředitel školy obdivoval prezidenta Masaryka a kladl mi na srdce, abych nezapomněl češtinu. Také mi říkal: Než uděláš něco pochybného, představ si, jaký by byl svět, kdyby to udělali všichni. A také si představ, že by se o tvém činu dozvěděl celý svět. Dodnes jsem mu za vše vděčný,“ vzpomíná na skvělé přijetí Ernest Kolowrat, který svůj pomyslný dluh splatil škole před deseti lety, kdy při příležitosti stého výročí jejího založení napsal na šesti stech stránkách její historii. Po škole nastoupil na univerzitu v Yale, kde úspěšně vystudoval historii. „Jelikož jsem pobíral stipendium, musel jsem týdně odpracovat 14 hodin jako číšník nebo umývač nádobí. Také jsem za školu úspěšně boxoval,“ upřesňuje. Po studiu strávil tři roky u vojenského námořnictva v Pacifiku, kde sloužil jako důstojník na tankeru. Na atolu Bikini byl svědkem dvaceti pokusů odpálení atomových a vodíkových bomb. Po návratu se chtěl usadit a zvolit si vhodné povolání.

Dilema života a smrti

Mezitím se rodinné úspory našetřené v Evropě rozkutálely a aby otec Jindřich Kolowrat uživil početnou rodinu, musel se pořádně ohánět. V průběhu let koupil nejdříve pilu v New Jersey, ale vinou nepoctivého společníka ji musel prodat. Nedobře skončil i jeho pokus s farmou v Massachusetts, kterou později po částech rozprodal a některé pozemky pronajal. „Vzhledem ke svému věku odpovídající práci nesehnal a tak zkoušel různé aktivity. Například prodával rotopedy, na kterých sám denně poctivě cvičil. Přes čtyřicet let jezdil od města k městu a padesát kilo těžké stroje vynášel do pater k zákazníkům. Počínal si skvěle a ještě v osmaosmdesáti letech byl zdatný obchodník. Vzhledem k tomu, že vypadal o dvacet let mladší, musel se občas prokázat doklady, aby mu lidé jeho věk uvěřili. Jeho vitalitu zřejmě přičítali právě rotopedům a tak byl v prodeji stále úspěšný,“ vzpomíná syn Ernest a trochu se diví, že otec, který najezdil přes sto dvacet tisíc kilometrů ročně, nikdy neboural. Autonehodu, po které skončil v nemocnici, však starý pán přeci jednu měl. Došlo k ní ještě v Čechách na počátku války a panu hraběti možná paradoxně zachránila život. „Otec tenkrát dostal oficiální pozvání na sraz sudetských Němců, iniciované samotným Konrádem Heinleinem. Měl tak v podstatě dvě možnosti. Pokud by se na setkání dostavil, pošpinil by svůj rod, pokud ne, hrozilo mu vězení a možná i smrt. Tenkrát to vyřešil šalamounsky. Autem vyrazil směrem na místo konání a téměř u konce cesty stočil svůj vůz do nákladního automobilu,“ vzpomíná na otcovo originální řešení Ernest Kolowrat.

Varování z nebes

Ernest po návratu z armády pracoval v USA i v Evropě jako redaktor nebo televizní režisér, vedl velmi lehkovážný život, dbal na značkové oblečení a drahé hodinky. Také vymetal večírky a rád se obklopoval krásnými ženami, jak sám přiznává ve své autobiografii. Před třiceti lety se ale za podivných okolností jeho život navždy změnil. Při procházce se psem byl prý nečekaně zasažen těžko vysvětlitelnou silou, která vycházela přímo z nebes. Jako přikovaný zůstal tehdy stát na místě a nemohl udělat krok. Nic nesvedl ani nervózní pes, který se ho snažil odtáhnout. „Pohlédl jsem na zapadající slunce a na okamžik jsem měl pocit, jako by se zastavil čas. Nemohl jsem z místa a nejisté tušení se náhle změnilo ve stísňující strach. Zdálo se mi, že se na tmavnoucí obloze přemisťuje něco neviditelného, ale přesto rozeznatelného. Byl to rychlý a náhlý pohyb, který jako by otevřel oblohu a jakousi dlouhou pupeční šňůrou mě spojil s nebesy,“ popisuje nadpozemský úkaz Ernest Kolowrat. Neozval se žádný hlas, ale on prý neměl nejmenších pochyb o tom, co se právě stalo. Znamení shůry mu prý tehdy vzkázalo: „Hřešil jsi! Žil jsi nadarmo a budeš za to muset zaplatit!“ Cítil se vydán na pospas své vlastní minulosti a jako ve snách se vrátil na farmu. Poselství z nebes mu zcela změnilo život, což se projevilo už v následujících dnech a měsících. Svými skutky chtěl dokázat, že na tomto světě není zbytečný. Škrtl starý způsob života a našel si čas i vůli navštěvovat bezdomovce a staré a smrtelně nemocné lidi, kteří už nikoho neměli.

Otec mu radil levobočky

V roce 1984 se Ernest Kolovrat seznámil se svou manželkou Barbarou, která patří k nejúspěšnějším ženám v USA. Pracovala jako ředitelka americké ženské univerzity (kde studovala například Hillary Clintonová), byla velvyslankyní UNESCO v Paříži a šéfka univerzitního systému na Floridě. Jelikož Ernestův otec toužil po následnících rodu, vztah se starší ženou synovi rozmlouval. „Nabízel mi velkou část majetku za to, když si ji nikdy nevezmu. Dokonce mi radil, že kdybych si ji přece jenom vzal, tak jedině, když si někde udělám dva až tři levobočky. Řekl jsem mu, že to by se Barbaře asi nelíbilo,“ vzpomíná Ernest, který svou ženu za peníze nevyměnil a raději se oženil až po otcově smrti. Jindřich Kolowrat se do staré vlasti vrátil v roce 1992 společně s nejmladším synem Tomášem a popelem své manželky, která v onen rok zemřela. I když mu bylo 95 let, přesto byl plný plánů do budoucna. Dvou dětí nejmladšího syna se však starý pán už nedočkal, zemřel jako osmadevadesátiletý v roce 1995.

Dědici velkého majetku Kolowratů se po Tomášově smrti staly jeho děti Maxmilián (11) a Francesca (9), které má s přítelkyní Dominikou (40). Ta také bude dědictví spravovat až do jejich plnoletosti. Tomáš Kolowrat před svou smrtí myslel i na dobročinné organizace, a na různá konta odkázal 20 milionů korun. „Vzhledem k tomu, že bratrovo přání dosud nebylo naplněno, udělám vše proto, aby se tak v nejbližší době stalo,“ říká Ernest Kolowrat.

Co dnes patří Kolowratům?

Kolowratský palác (divadlo)
Tři domy v Praze (dva v centru, jeden na Barrandově)
Zámek Diana (Přimda) + 6200 hektarů pozemků
Rodinné sídlo v Týnci u Klatov + přes 1000 hektarů pozemků