Jitka Zelenková: S exmilencem Štaidlem osm let nepromluvila!

Některé padesátnice prožívají krizi, v níž těžce řeší svůj věk. Jiné naopak rezignují, zpohodlní a balí kufry dřív, než musejí. A pak jsou typy, co umějí být nad věcí. Jako například zpěvačka Jitka Zelenková, která se nechová a ani vůbec nevypadá na svých šestapadesát. Čím to, že Jitka vypadá tak mladě? Kde bere tolik energie, která ji pohání dál? A jak moc je pro ni složité žít singl, nemít děti a spoléhat jen sama na sebe? Zvlášť v džungli showbyznysu, kde je sláva velmi vrtkavá... Důvodů, proč si popovídat s Jitkou je spousta. Už proto, že se s jejím životem, názory na něj, mohou konfrontovat jiné ženy s podobně rozdaným osudem.

Jitko, shodila jste patnáct kilo a dokázala držet přísnou dietu. V čem spočíval váš jídelníček?
„Na přesném poměru bílkovin, sacharidů, vitaminů a minerálů plus hojném pití vody bez bublin. Čtvrt roku jsem se v podstatě nemohla dotknout alkoholu. Musela jsem vynechat i mé oblíbené víno. Po měsíci jsem si ho mohla dát dvě decky s tím, že oželím krajíček chleba. Tak jsem šla na kompromis – dopřála si půl plátku chleba a vodou zředěnou decku vína.“

Patnáct kilo dole znamená změnu o několik konfekčních velikostí. Jak jste se poprala s pořizováním nové parády?
„V létě jsem toho na sebe moc nepotřebovala. Buď jsem nahrávala ve studiu novou desku nebo byla na chatě. Novým šatníkem jsem se v podstatě začala zabývat až na podzim. Nijak to s nákupy nepřeháním, vybírám s rozmyslem, protože stejně věčně oblékám pár oblíbených kousků, které pak měním za pár jiných oblíbených hadříků. O tom jsem se přesvědčila při probírání skříně napěchované nenošenými modýlky.“

Co jste s nimi udělala? Schovala je jako Helena Vondráčková? Ta prý ukládá všechno oblečení do krabic na půdu a čas od času z nich vytáhne nějaký skvost, který zase přišel do kurzu.
„Já většinu hadříků rozvěsila na chodbě po domovních trubkách a udělala dobročinný bazar pro sousedky.“

Jitko, vaši štíhlou figuru by vám mohla kdejaká mladá holka závidět. Říkám to proto, že vás tahle proměna musela provokovat k odvážnějšímu stylu šatníku. Nebo snad ne?
„To ano, ale spíš zůstalo u myšlenky. Jak už jsem řekla, v létě jsem nic nemusela řešit a potom přišla šňůra koncertů. Na módní stylizaci nezbyl čas. Ve Vídni jsem si koupila úžasný kostým od Hugo Bosse, jenž se dá obměňovat různými topy a doplňky. Doma jsem objevila metalové strečové kalhoty, které vypadají na jevišti bezvadně. Nechala jsem si ušít krátké šatičky. Přibylo pár úzkých kalhot, nějaká tunika, roláčky na tělo... Novou garderóbu jsem nemusela moc promýšlet, protože trend, který je nyní v kurzu, jsem s oblibou nosila už před lety. Tím myslím nohavice ve stylu legín, holínky, topy se spadlými rameny. Můj styl zůstal prakticky stejný. Stále miluju mix sportovních prvků s glamour akcenty, mám ráda kalhotové kostýmy v pánském stylu... Je dobré vědět, co vám sluší, a toho se držet bez ohledu na módní výkřiky. Já sice zhubla, ale můj typ se nezměnil.“

Řada sociologických studií tvrdí, že pro krásu zdaleka netrpíme jen kvůli mužům, ale spíš pro dobrý pocit a hlavně pro satisfakci, kterou zažíváme při porovnání s jinými ženami.
„To je pravda, jsem živým důkazem. Ženy jsou totiž na rozdíl od mužů mnohem zasvěcenější a pozornější publikum.“

Nakolik se dokážete pro svůdnost obětovat? Nakolik jste ochotna trpět v těsných džínách, mučit nohy na jehlách?
„Mučit se odmítám. A hlavně: sexappeal nejistí na podpatkách vyvrácené nohy ani model, v němž se nemůžete nadechnout. Ani krásné rysy a štíhlé linie moc nepomůžou, pokud vám chybí osobitost, přirozenost, sebejistota. Fluidum přitažlivosti je především záležitostí suverenity, s jakou přijímáte a prezentujete svou ženskost.“

Když se ohlédnete – měla jste na chlapy štěstí nebo spíš pech?
„Měla jsem štěstí na zajímavé, charismatické muže, kteří mi dodávali spoustu energie, ale nebyli partnery pro život. V tom jsem měla smůlu, ale otázkou je, jestli já jsem vůbec schopná každodenního soužití. Mám dojem, že mi na to schází talent. Potřebná přizpůsobivost.“

Proč si to myslíte?
„Jsem soběstačná, svobodu milující jednotka, která má své zvyky, kulisy, rituály, na nichž věkem neslevuji, ale naopak lpím, protože ta schopnost přizpůsobit se, je logicky menší než dřív. Lidi mám moc ráda, ale v nitru jsem jezevec samotář. Navíc romantik, což je pekelná kombinace. Ostatně, já si soužití v páru vyzkoušela. S posledním partnerem Milošem trvalo hezkých sedm let a skončilo hezkým přátelstvím.“

Jak si představujete ideální vztah?
„Pro mě je to vztah jen na dálku. Má představa o něm je románově iluzorní a sobecká. Volám miláčkovi s láskou v srdci a běda, když nezvedne telefon. Řítím se za ním nečekaně a předpokládám, že bude čekat s otevřenou náručí. A pak odjíždím, abych se v samotě zkoncentrovala, dobila baterky na práci. Uznejte, že tohle nemůže nikdo vydržet.“

V nejhezčích letech života, období, kdy se holky vdávají a rodí děti, jste měla vztah s Ladislavem Štaidlem, který byl ženatý, o rozvodu neuvažoval a vy jste ho od rodiny ani nechtěla odtrhnout. Ke všemu měl avantýry s jinými ženami. Proč tedy váš poměr tak dlouhá léta vydržel?
„Láďu jsem moc milovala, navíc nás spojovala práce, byli jsme spoustu času spolu, pendlovali s Karlem Gottem po světě. Štaidlovu slabost pro ženy jsem brala jako nemilý rys osobnosti, trápila se kvůli tomu, ale vždycky jsem dokázala nějak odpustit. A jeho rodina? Tak tu jsem opravdu výsostně respektovala. Možná i proto, že jsem dítě z rozvedeného manželství. Ono vlastně ani to moje trápení nebylo marný – Eda Pergner mi na to konto napsal spoustu krásných, na tělo šitých textů k písničkám.“

Kdy a proč vlastně jste se se Štaidlem definitivně rozešli? Bylo to kvůli Ivetě Bartošové?
„Ne, vztah s Ivetou vznikl až poté. Rozešli jsme se v roce osmdesát šest kvůli projektu s Ivetou a Michalem Penkem, který jsem odmítla, protože mi žánrově nevyhovoval. Byl to velký třesk. Osm let jsme spolu nepromluvili...“

A jak to spolu máte dnes?
„Láďa si od té doby prošel řadou emočních, rodinných i zdravotních problémů, které člověka v lecčem poučí. I já si ledasčím prošla. Dneska jsme skvělí, životem obouchaní přátelé.“

Pan Štaidl je finančně zajištěný člověk. V tomto směru může být v klídku, ale neschází mu showbyznys, z něhož odešel?
„Schází, i když on tvrdí, že nikoliv.“

To, že se ženská nevdá, není dnes žádný velký handicap. Ale to, že prošvihla šanci mít děti, je možná trochu problém...
„Co na to mám říct? Do šestatřiceti let jsem žila hekticky, věčně byla po hotelích. Měla jsem pocit, že mám na dítě spoustu času, a navíc maminka, taky zpěvačka, mě věčně ubezpečovala, že žádné vnouče hlídat nebude. A když jsme se se Štaidlem rozešli, tak jsem řešila práci, dráhu sólistky. A najednou mi bylo čtyřicet... Víte, já tohle téma v sobě kdysi vědomě zapudila. Je uzavřenou kapitolou a nic na ní nezměním.“

Jitko, vy umíte být sama se sebou v pohodě, což každý nezvládne. Ale i tak musí být občas těžké žít sólo. Už s ohledem na jistotu existence, hrozbu možné nemoci, která člověka po padesátce logicky napadne...
„Jsem zvyklá žít sama, živit se sama, ale nepopírám, že přijdou chvilky osamocenosti, jisté bezmoci, kdy si popláču. Ale ty můžou přijít i v páru. Hlavně jsou prchavé a dají se vydržet. V práci zapomenete, máte přátele... A taky se musíte naučit odhazovat trýznivé myšlenky, mučivé pochyby o budoucnosti. Musíte žít přítomností, věřit si, což je čestnější a ve výsledku lepší než mermomocí s někým být pro iluzorní, ničím nepodložený pocit jistoty. A ta hrozba nemoci, která nečekaně zaskočí? Mám sbalenou tašku s cedulí »nemocnice«. Je v ní všechno potřebné, což by chlap ve zmatku těžko dohledal. Ostatně, když to postihlo mé přítelkyně, tak jejich muž nebyl k zastižení a děti se někde toulaly.“

Narodila jste se 5. června ve znamení Blíženců, kteří by měli být kreativní, empatičtí, společenští a také nevyzpytatelní, nestálí...
„To vše u mě platí. Jsem typický Blíženec se všemi kontrasty, které jsou pro tohle vzdušné znamení dva v jednom příznačné. Miluji lidi, ale potřebuju samotu. Jsem pozitivní a mám chvíle, kdy vše nesmyslně neguji. Jsem silná a přitom věčně pochybuji. Pochybuji o svých pochybách a zároveň mám na věci utříbené názory...“

Opravdu netoužíte po láskyplné mužné náruči?
„Flirt mě nezajímá – je příliš nebezpečný, protože mám tendenci se rychle zamilovat. Když už, tak pevný vztah, kde si pro změnu nejsem jistá, zda bych se mu dokázala plně podřídit. A hlavně, určitě bych si vybrala stejný typ chlapa, který přitahuje spoustu ženských stejně jako ony jej. Zase bych citově, a přiznejme si možná i finančně, investovala do podniku, který zavání velkým rizikem. Nechci zažít další krach. Rozchod bolí, vždycky znamená ztrátu, kterou s přibývajícím věkem hůř snášíte. Proto se lásky bojím, proto jsem tak opatrná zamilovanosti propadnout. I když musím uznat, že je ta nejkrásnější a nejopojnější pilulka štěstí, kterou nám život může naordinovat.“

Jitka Zelenková
* 5. 6. 1950, Brno

Pochází z hudební rodiny – otec byl dirigentem. Zúčastnila se soutěže Talent ‚67, kde získala 1. místo. Roku 1968 přijala angažmá do divadla Rokoko jako nástupkyně Marty Kubišové. Po odchodu z Rokoka v roce 1972 zpívala krátký čas s Milanem Drobným, roku 1973 spolu s Janou Kocianovou vytvořila vokální duo doprovázející Karla Gotta, u něhož zůstala řadu let. Kromě toho také zpívala sólově a koncertovala s Rudolfem Roklem.

Diskografie: Zázemí (1979), Kdo jsem vlastně já (1981), Close Up (1982), V tuto chvíli (1983), Máme si co říct (1985), Bez lásky láska není (1987), Zázemí II. (1992), Jen pár večerů (1993), Perly (1994), 20x Jitka Zelenková (1998), Jitka (2000), Sametový hlas (2004), Pod kůží (2006).