Režisér Zdeněk Troška o svém soukromí: Pravda o mém milenci...

HELENA JE VĚDMA

Slunce seno zrovna dávají v televizi. Je nějaká historka z natáčení, kterou jste ještě nikdy neprozradil?
„Od prvního dílu uplynulo už skoro třicet let. Já si nepamatuji, co jsem řekl nebo neřekl. Musím ale říct, že Helenka Růžičková byla vědma. My jsme točili Slunce, seno a pár facek. Je to dlouhý film. Má sto dvacet minut. A patnáctého srpna jsme měli natočenou jen polovinu filmu. Pršelo a my čekali na sluníčko. Tak jsem říkal Helence, že se z toho zblázním. Ona vzala tužku a papír. A jelikož byla numeroložka, tak mi po chvilce řekla: Prvního září bude poslední natáčecí den. A jak řekla, tak se stalo. Prvního září ve 20.44 padla poslední klapka.“

A nebál jste se jí někdy?
„Ne ne. Helena byla vstřícná a obrovsky upřímná a lidská. Říkala věci, které nebyly sice příjemné. Ale protože byla kamarádka, řekla to na rovinu. Nemazala med kolem pusy. Ona byla vědma. Vyšlo jí všechno.“

Slyšel jsem, že jste měli natáčet čtyřku. Proč se tak nestalo?
„Je to pravda. Mělo se to jmenovat Slunce, seno a ufoni. Než jsme ale začali natáčet, šest hlavních postav zemřelo. Takže jsme natáčení odložili a pak jsme se na to vykašlali.“

Nešlo by to natočit s jinými herci?
„Ne. To bych nedělal. Budou jiné komedie, ale tohle s jinými herci natočit nejde.“

Jiří Pomeje ale říkal, že spolu chcete natočit nějaký film.
„Určitě. Když Jirka sežene peníze, tak budeme točit. Máme dokonce připravené pokračování Andělské tváře. Je to připravené jako televizní seriál. Je napsané nádherné pokračování. Já se tomu vůbec nebráním. Vše záleží na financích.“

NOVÁ POHÁDKA

Museli jsme za vámi přijet až do Hluboké nad Vltavou a hledat vás ve zdejších lesích. Co tu vytváříte?
„Před několika dny jsme začali natáčení mé nové pohádky Čertova nevěsta. Takže jsme v pracovním procesu.“

A o čem je pohádka?
„Je podstatě postavená lehce na půdorysu pohádky Spravedlivý Bohumil od Boženy Němcové. Ale tato pohádka v originálu je velice krutá a hororová. Já ale takové věci dělat nechci, tak jsem si od Boženy Němcové vzal jen ten půdorys a přepsal to po té veselejší, příjemnější stránce.“

Jak dlouho vám přípravy trvaly?
„Scénář jsem měl napsaný asi za měsíc. Film ale rozjíždíme už tři roky. Vždycky byly problémy s financemi. Nemohli jsme sehnat peníze, abychom to nemuseli šidit. Aby to nebyla ta nudná televizní inscenace, ale opravdu výpravný, romantický pohádkový film.“

A jaké herce tam máte?
„Ústřední dvojici, Štěpána a Štěpánku, hrají posluchači pražské DAMU. Je to Vašek Šanda a Eva Josefíková. Ona hraje princeznu Štěpánku, on chasníka Štěpána. Královnu hraje Sabina Laurinová, krále David Suchařípa. Lucifera pan František Němec. Bára Munzarová hraje komornou Veroniku. A mám radost z Jany Andresíkové, která hraje opět čarodějnici. A potom to jsou lidi, kteří nejsou známí.“

Paní Andresíková na tom ale není zdravotně dobře. Nebojíte se, že by natáčení nezvládla?
„Je to pravda. Ale i přesto chudinka sešla jeden strašidelný krpál do rokle, kde měla připravený svůj příbytek. Tam v jeskyni totiž bydlí čarodějnice. Ale došla tam za pomoci asistentů. Ona je ale čiperná. Všichni se báli, jak ji tam dostaneme, pak se ale divili, že je jak křepelka. Je pořád v úžasně dobré náladě. Jana je sluníčko, že se člověk před ní musí sklánět.“

Vy s Janou Andresíkovou točíte rád. Dokonce ji prý obsadíte do seriálu, který připravujete.
„Jana mi hrála v Kameňácích a teď budu točit pro Novu nejspíš seriál a tam bych pro ni měl roli staré hraběnky.“

Pro Novu děláte poslední dobou víc věci...
„Já dělám jenom pro Novu. Pro Českou televizi nikdy nic. A já netuším proč. Musíte se zeptat jich, proč mě nechtějí.“

»HÁDKY« S HABEROU

Dokonce jste v porotě talentové soutěže, která vypukne na podzim.
„Ano, je to úžasný projekt. Můžu vám říct, že máme skvělou partu. Je tam Alenka Šeredová, Adelka Banášová, Paľo Habera, můj obrovský kamarád.“

Prý se hádáte kvůli jeho písním...
„Nevím, který zloduch rozšířil, že máme spolu konflikt. Vůbec to tak nebylo. Naopak! Byla to obrovská legrace. Přišla veselá holčička a začala zpívat takovou smutnou písničku. Tak jí říkám: »Dítě nešťastné. Vy taková veselá, plná slunce jste si vybrala takovou chcíplou písničku. To je jako v krematoriu.« Všichni se začali smát a řekli mi, že ji složil a zazpíval Habera. Pak vždy, když někdo zpíval nějakou slovenskou písničku, jsem se zeptal, jestli to nenapsal. Nebo on mi řekl, že to můžu nazvat chcípáckou písničkou. Že ji nenapsal.“

Vy neznáte tedy ani jednu Haberovu písničku?
„Já to neposlouchám. Na mě se nesmí nikdo zlobit. Já poslouchám jen klasickou a já vůbec nerozeznám ani české kapely. Nerozeznám Žbirku od Ráže. Ani Nagyho od Habery. Buď se mi líbí, anebo ne.“

Jaké talenty upřednostňujete?
„Je tam široká škála umělců od akrobatů po zpěváky a tanečníky. Překvapuje mě ale jedna věc, jak na Slovensku přišlo hodně folklorních souborů a jedinců. V Česku nikdo. Jen jedno trio ze Strakonic. Na sto lidí jich šedesát procent tancuje break dance, zpívají anglický písničky nebo plivou do mikrofonu. To mě čert může vzít. Na druhém místě jsou mažoretky. Tuny mažoretek. Žlutý, červený, zelený, malý velký. A na třetím místě jsou písničky v angličtině. Málokdo se odváží zpívat česky. Maximálně Teď královnou jsem já nebo něco od Lucie Bílé. Už jsme měli třeba i 37 Michaelů Jacksonů. Je těžké vybrat něco originálního. Třeba aby si udělali z něčeho legraci. Nikoho to nenapadne.“

Petru Jandovi se to ale povedlo.
„To byl fórek pro zpestření. Petr tam přivedl svého zpívajícího psa, který měl předvést, že je správně v muzikální rodině.“

Oslovil vás někdo?
„Mám čtyři skvělé talenty, které bych rád využil ve svém filmu. Jsou to čtyři dámy. Jedenáctiletá zpěvačka. Malá cikánečka, která v Bratislavě začala zpívat a po několika vteřinách začalo celé divadlo tleskat vestoje. Má zlato v hrdle. Pak jedna čtrnáctiletá dívka, která taktéž nádherně zpívala. A ty dvě další dívky byly nádherné vizuálně. Vzal jsem si na ně adresy, abych si je když tak ve svém příštím filmu obsadil.“

Proč nechcete točit Kameňák, po kterém lidi tolik touží?
„Denně mě zastavují lidi, abych točil další díly. Lidi to znají zpaměti. A neustále se s tím baví. Nedělali jsme film na Oscary, ale pro obyčejné lidi. Stejně jako Slunce, seno. Točit další díly ale nebudeme.“

KDO JE PARTNER?

Jak stíháte svoje soukromí? Přece jen jste neustále v práci.
„Přátele mám tady. Je to můj štáb. A přiznám se, že jsem ve věku, kdy mám rád klid a ticho. Umím poslouchat ticho. Oni jdou po natáčení třeba někam na večeři nebo pivo a já si sednu v hotelu a čtu si knížky a poslouchám si vážnou hudbu. A to je můj klid. Teď jsem dostal od kameramana několik ruských pohádek.“

A máte nějakého partnera?
„Já žádného partnera nemám. Já na soužití totiž nemám čas. A ve svém věku si žádnou lásku pořizovat nebudu. Někde se taky psalo, že Marek Kališ je můj přítel. Ano, je to přítel, se kterým se známe osmnáct let, ale nespíme spolu. On je heterosexuál. Je šťastně ženatý a čeká už druhé dítě. To, že je někdo můj přítel, neznamená, že s ním musím mít sexuální vztah. To není pravda. Všichni, se kterými pracuji, jsou mí přátele, dýchal bych za ně a dal ruku do ohně. Ale to se sexem nemá nic společného. Bohužel u mě je na prvním místě práce, pak je zase práce a pak soukromí. Já nic netajím. Ale jsem pořád mezi lidmi a domů chodím jen spát. A když mám volnou chvilku, tak jedu za rodiči do Hoštic. Je tam i bratr s rodinou. Snažím se s nimi být, když mám čas.“

Troškovy nejpopulárnější filmy

SLUNCE, SENO...(1983 – 1991) - „Měli jsme točit čtyřku – Slunce, seno a ufoni. Než jsme ale začali natáčet, šest hlavních postav zemřelo.“

KAMEŇÁK (2003 – 2004) - „Denně mě zastavují lidi, abych točil další díly. Lidi to znají zpaměti. Ale žádné pokračování už nebude.“

ANDĚLSKÁ TVÁŘ (2001) - „Když Jirka Pomeje sežene peníze, tak budeme točit. Máme připravené pokračování.“

Jak vznikal rozhovor

Ten kdo se se Zdeňkem Troškou někdy setkal osobně, neřekne o něm nic zlého. Nikdy nezvýší hlas, neustále se usmívá a snaží se všem vyjít vstříc, pokud je to možné. To byl i náš případ. Přestože byl celý týden v jižních Čechách, kde natáčel pohádku Čertova nevěsta, udělal si na nás mezi záběry čas na několik desítek minut a odpověděl na všechny zvídavé otázky. A stejně milý, jak je on, jsou i lidé kolem něj. Když jsme totiž přijeli k rybníku, kde Troška natáčel, hned jsme byli pohoštěni. Přestože jsme byli uprostřed lesů, dostali jsme kokosový koláč a jelikož se čekalo na sluníčko, rozhovor jsme mohli dělat hned. A i když jsme se ptali na intimní věci, Troškovi z tváře úsměv nezmizel ani na vteřinu.