Zpověď syna Waldemara Matušky: Tátu jsem neviděl 26 let!

„O smrti táty jsem se dozvěděl z esemesky,“ svěřil se deníku Aha! knihovník a hudebník, který žije v německém Hamburku a který jako by slavnému »slavíkovi z Madridu« z oka vypadl!

„O tátu jsem se začal bát už ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že už nemůže kvůli zdraví letět z Ameriky do Čech. To jsem si říkal: to je špatný, to je špatný…,“ začíná své vyprávění Matuška junior. O smrti táty se překvapivě, jak je zvykem, nedozvěděl od současné zpěvákovy rodiny, ale z textové zprávy od své partnerky.

„Přítelkyně je zrovna v Česku. Jezdíme tam na chalupu, tak mi hned poslala esemesku, když se zpráva o tátově skonu rozšířila. Byl jsem zrovna na zkoušce kapely. Jel jsem hned domů a volal to synovi, ten mi pak řekl podrobnosti,“ vzpomíná na osudový sobotní večer pan Miroslav.

„Nedávno mi umřela matka. Během čtyř let jsem tak ztratil oba rodiče, tak to není zrovna veselý,“ chvěje se zpěvákově synovi hlas. Matuška si jeho matku Jiřinu Šťástkovou, později Staňkovou, vzal ve svých osmnácti. Když bylo Miroslavovi pět, rodiče se mu rozvedli a tátu vídával jen sporadicky. A od roku 1983 vůbec! „Byli jsme daleko, to se pak stává, že se lidé odcizí. Kdysi jsem dostal k tátovi na Floridu číslo, ale v té době jsem hodně hrál s kapelou. Bylo toho tak moc, že jsem se nemohl dostat za ním ani do Čech, kam občas jezdil,“ hledá marně důvod toho, proč tátu nekontaktoval.

Jenže vina není jen na jedné straně. I Matuška starší měl na syna všechny kontakty, věděl dokonce, že má vnuka, dnes úspěšného filmového zvukaře Matěje. Možná že pocit zodpovědnosti k nové rodině (manželce Olině Blechové-Matuškové a Waldovi mladšímu), mu natolik svazoval ruce, že se ani jednoho z nich neodvážil spatřit.

„Syn žije v Praze, táta tam zase jezdil. Mohli se vidět, kdyby byla vůle. Všichni ale víme, kdo a proč mu organizoval, s kým se má a s kým nemá setkávat,“ naráží Miroslav Matuška na otcovu třetí ženu. Nezní to ale jako výčitka, spíš to smutně konstatuje, stejně jako to, že poslední komunikace mezi ním a jeho otcem proběhla před pár lety přes novinové články.

„Poslední tři roky jsem se pokusům o kontakt s tátou vůbec nemohl věnovat, protože jsem měl mozkovou příhodu a tak jsem se spíš snažil, abych to sám na tom světě přežil. Postihlo mi to hlavně řečová centra, ale i díky tomu, že musím pilně používat češtinu i němčinu, se to už zlepšilo.“

K otci měl byl blíž srdcem než navenek. Měli oba podobné osudy, oba před revolucí emigrovali ze socialistického Československa. „Byl to pro mě člověk, kterého jsem dlouho neviděl, ale nijak zvlášť jsem ho nepostrádal, protože někde uvnitř jsem cítil, že jednou se zase uvidíme. To už jsem bohužel nestihl, tak se s ním chci rozloučit alespoň na jeho pohřbu, kam chci určitě dorazit,“ dodává na závěr rozesmutnělý Miroslav Matuška.