Jizva na duši Laffity: Byl to řidič mého táty, zvracel jsem
17 fotografií
To, že bude žít někde jinde, než na Kubě, by ho jako malého nenapadlo. Dnes už Osmany Laffita (60) považuje Česko za domov čtyři desítky let. A přes propast času i oceánu se teprve teď odhodlal promluvit o traumatu, které ho jako dítě na Kubě potkalo...
Jak jste si užil oslavu narozenin?
„Krásně! Bylo tam šedesát hostů, těch, které nejvíc miluju. Jenže kamarádů mám mraky, takže jsem pak malý problém – lidé, které jsem nepozval, mi volali a říkali – ty jsi mě nepozval! Bohužel, kapacita to neumožnila. Udělal jsem to jen pro šedesát hostů, abych se celý večer mohl každému individuálně věnovat. Pařili jsme až do čtyř hodin ráno.“
Slavíte narozeniny rád?
„Obvykle svoje narozeniny neslavím. V den, kdy je mám, jedu raději na dovolenou. Nejsem na takové velké párty, nebaví mě to. Ale šedesát je šedesát... Říkal jsem si, že šedesátku mít dvakrát nebudu. Velké poděkování mému muži, protože to byl on, kdo to celé organizoval, opravdu do posledního detailu. Dokonce tam byl člověk, který vyráběl čerstvé doutníky z tabákového listí. Ale asi to nikdo nepochopil, protože nikdo si je nebral.“
Návrhář Osmany Laffita: Mužům řeší komplexy!
Prožíváte jubileum s nostalgií?
„Nejsem nostalgický člověk. Neohlížím se. Život jde dál a já jdu bez ohlížení, krok za krokem. Nikdy se nedívám zpátky. Všechno, co se stalo... Nelituji. Ptali se mě, jestli bych mohl vrátit čas, jestli bych si vyměnil svůj život. A já říkám, že ne. I ty špatné věci, co jsem prožíval, tam byly, protože tam být musely. Ty špatné věci mě naučily být silnější, být opatrnější.“
A co třeba vzpomínky na dětství na Kubě?
„Prožil jsem nádherné dětství. Kuba měla obrovskou pomoc z celého světa, z Číny, Československa, Německa. Nebyla tam taková krize. Měli jsme všechno a já jsem byl trošinku rozmazlené mimino. Narodil jsem se totiž nemocný – měl jsem srdeční problémy a takové věci, jsem astmatik, a máma mě strašně moc opatrovala. Všechno, co jsem si přál, mi dala. Ale staly se i ošklivé věci. Nebudu říkat, že ne, protože to není pravda. To by bylo, jako by člověk chtěl skrývat slunce jedním prstem.“
Co považujete za takovou věc, která se neměla stát?
„Jako dítě jsem byl šikanovaný kvůli mojí orientaci. Nadávali mi a mlátili mě. A když jsem byl malý, byl jsem znásilněný. Nemělo se to stát, ale stalo se. Ošklivá vzpomínka. Nikdy jsem o tom nemluvil, až do doby, co jsem vydal svůj životopis. Tehdy se to poprvé dozvěděl dokonce i můj manžel, nikdy v životě jsem o tom předtím nemluvil. Říkal jsem si, to je věc, kterou si vezmu až do hrobu. Nemluvil jsem o tom úplně konkrétně do detailů, jak to všechno bylo, ale bylo to katastrofické. Hrozili mi i smrtí.“
Přehlídka na střeše, nádraží i v divadle: Návrhářka Pipková Loudová má velké cíle
Bylo pro vás jednoduché se po tolika letech otevřít?
„Poprvé, když jsem o tom mluvil, se mi ulevilo. Plakal jsem, protože jsem to držel hluboko v sobě a nebylo to jednoduché. Třeba moje máma to neví dodnes. Chtěla tu knihu přeložit, aby si ji mohla přečíst, ale nechci to. Máma má osmaosmdesát let a po tolika letech, co jsem to tajil, a ona by se to dozvěděla, cítila by se, že mě třeba neopatrovala tak, jak měla. Ale ona za to nemůže. Byl to řidič mého táty. Vozil mě do školy a vyzvedával mě tam... Mně bylo asi osm nebo devět let. Zvracel jsem, už když jsem věděl, že se ten člověk blíží. Bylo to strašné...“
Podařilo se vám někdy s tím člověkem, jak se říká, vyřídit účty?
„Ne. Pak jsem šel do umělecké školy, a i když stále byl řidič mého táty, už jsem s ním nepřišel do kontaktu. Už je to určitě starý pán. A já se celý život tvářil, že to nebylo.“
Celý rozhovor naleznete v tištěné podobě deníku Aha! (11. 10. 2025)
17 fotografií
