Rodové prokletí Bareše: Strach o děti kvůli nemoci!
18 fotografií
Patří mezi elitu českého filmu a divadla. Igor Bareš (59) oslaví na jaře šedesátku, a neskrývá pocit, že »lépe už bylo«. V rozhovoru pro Nedělní Aha! prozradil, jak vidí novou hereckou generaci i nás nechal nahlédnout do citlivého nitra své duše a také vyprávěl o prokletí rodinné anamnézy.
Na Primě odstartoval seriál Mladá krev, kde hrajete kriminalistu. Jak vám je v seriálu, který je primárně o mladé generaci?
„Nedávno jsem se bavil s jedním kolegou o seriálu Mladá krev a on se mě zeptal, co tam vlastně hraju, když je mi brzy šedesát. (smích) V seriálu jsem opravdu ten nejstarší, takový odcházející šéf oddělení. Protože mu není zrovna nejlépe a oddělení prochází změnami, nastupuje tam ona »mladá krev«. A musím říct, že setkání s mladými kolegy, které jsem do té doby neznal, mě velmi příjemně překvapilo. O hercích jako Samuel Toman nebo Simona Lewandowská ještě hodně uslyšíme. Myslím, že Alice Nellis měla při obsazování šťastnou ruku.“
Igor Bareš: Sbírám artefakty ze hřbitova!
Namlouváte i řadu audioknih, mimo jiné román Sherlock Holmes a Golemův stín, který v Nedělním Aha vychází na pokračování. Je to vaše oblíbená disciplína?
„Rád pracuji individuálně, jsem takový samotář, a audioknihy k tomu přímo vybízí. Jste tam vy, mikrofon a autor. Režisér není tak důležitý, pokud to cítíte správně, obejdete se bez supervize. Audioknihy dělám často a rád, ale vyžadují trpělivost. Přiznám se, že nečtu texty dopředu, protože mě baví, když na mě děj působí přímo u mikrofonu. Myslím, že posluchač to pak slyší.“
S Antonií Talackovou máte dvě děti, syna a dceru. Podporujete je v uměleckých ambicích?
„Naše dcera Toníčka je v Dismanově souboru. Strašně ji to baví, už získala i nějaká ocenění, hostovala v Pardubicích a v Divadle na Vinohradech. Rozmlouvat jí to nebudu, stejně jako to moji rodiče do jisté míry nerozmlouvali mně. Myslím si, že cesta k divadlu může být pěkná, ale samotný pobyt u divadla už tak radostný není.“
Sdělujete jí svoje pochyby?
„Jak jsem řekl, nic jí nerozmlouvám. Sama chápe, že je to hodně o štěstí. Můžete být sebetalentovanější, a když štěstí nemáte, dostaví se deziluze a pocit zmaru. Takových lidí znám spoustu. Synovi je jedenáct, je skvělý tanečník, to má po mamince, ale nemyslím si, že má potřebu se prezentovat na veřejnosti.“
Není tajemstvím, že trpíte Crohnovou chorobou. Jak moc je tato nemoc pro herce limitující?
„Strašně. Crohnova choroba se vyznačuje úpornými průjmy. Jinak se to říct nedá. Pokud máte nějaké povinnosti, jako večerní představení nebo natáčení, nemůžete si dovolit riskovat. Jediná možnost, jak tomu předejít, je nejíst.“
Takové trápení? Musíte být hodně odolný.
„Já teda mám sto kilo, nevypadám, že bych nejedl, ale je to možná tím, že se stravuji nepravidelně. Je prostě lepší nejíst, než být omezen indispozicí. Dá se to zvládnout. Podařilo se mi tu nemoc udržet ve stadiu klidu už sedmadvacet let díky profesorům Martinkovi, nemocniční péči a biologické léčbě. Samozřejmě existují pacienti, kteří to mají v horším stadiu a mají různé pomůcky.“
Igor Bareš na pohřbu Aloise Švehlíka: Smrt kolegy ho zastihla na jevišti
Je to dědičná nemoc? Máte strach o své děti?
„Ano, je to dědičná nemoc. Tak to víte, že mě to napadlo. Můj děda to měl přes koleno. V rodině jsme měli rakovinu. Můj bratr zemřel na rakovinu v devíti letech rok před mým narozením. Babička tu nemoc měla, děda se otrávil plynem, protože měl strach, že ji má taky. Crohnova nemoc se tehdy neřešila, ale mám pocit, že něco podobného měl i můj otec. Vlastně to tedy není přes koleno, když to měl on, a pak jsem to dostal já.“
Abychom končili pozitivně: Co byste chtěl, aby se o vás psalo v lexikonu českých herců za sto let?
„Vždycky jsem chtěl zkusit žánr monodrama. Jsem individualista, nevyhledávám davové scény. Umožnil mi to František Derfler v Divadle U stolu. Dělal jsem tam Dostojevského, Tolstého. Tam jsem se potkal s Radúzem Máchou, který psal diplomovou práci Tři role Igora Bareše v Divadle U stolu. Když mi ji dal přečíst, přesně popsal, co jsem chtěl, aby na jevišti bylo vidět. To mě dojalo, protože to, co jsem chtěl sdělit, se k divákovi opravdu dostalo. Takže bych si přál, aby se zmínila tato etapa mé kariéry, která souvisela s literaturou a audioknihami. Také se mi splnil sen, že jsem si zahrál Hamleta a strýčka Váňu, což je fajn, ale není to to nejdůležitější.“
18 fotografií
