První soudkyně Barbara z TV Barrandov: Jak teď žije Simona Prasková? | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

sobota 8. února 2025

Svátek slaví Milada, zítra Apolena

První soudkyně Barbara z TV Barrandov: Jak teď žije Simona Prasková?

Simona Prasková jako soudkyně Barbara
Simona Prasková jako soudkyně Barbara (archiv Simony Praskové, facebook)

Diváci si ji dodnes spojují s televizní soudkyní Barbarou, přestože v populárním formátu televize Barrandov působila jen krátce. Proč z televize odešla a jak její kariéru narušil život v Anglii? A proč se rozhodla pro adopci dcery? O tom všem herečka Simona Prasková (60) velmi otevřeně mluví v následujícím rozhovoru...

Soudkyní Barbarou už sice nějaký čas nejste, ale kdysi jste ten pořad v Česku pomáhala rozjíždět, že?

„Tehdy jsem jela na víkend na chalupu na Šumavu, vzala si notebook, který si normálně neberu, a najednou mi do auta přišla esemeska od mého agenta, že mám hned v pondělí casting. A poslal mi asi čtyři díly té předlohy s tím, ať se na to podívám, že je to u nás úplně nový žánr. Musela jsem hned zastavit u nejbližší hospody, kde byla wi-fi, abych se na to podívala. Pochopila jsem z toho, že se jedná o soudní prostředí a že by mi to mohlo sedět.“

Čím to?

„Pocházím z právnické rodiny. Můj děda byl právník, velice dobrý. Od dětství jsem slýchala různé právnické termíny a podobně, povídal mi o případech, takže to mám v uchu. Šla jsem tedy na kamerovky, na kterých se mě takoví mladí kluci ptali na můj názor na soudnictví a podobně. Odpovídala jsem jim s takovým přísným výrazem, který se podle nich do toho formátu hodil... Ty přísné a emancipované ženy jsou mi prostě souzené!“

Takže vás vzali hned?

„Casting byl v pondělí, hned ve středu mi zavolali a jelo se do Bratislavy, kde se natáčelo. To cestování bylo úmorné, vyzvedli nás autobusem v jedenáct večer, po cestě jsme různě nabírali další herce a do Bratislavy přijeli v šest ráno. Tam na hotel, rychle se vysprchovat, v sedm na Kolibu a od půl deváté natáčení. A takhle to pak chodilo celou dobu, co jsem natáčela. Nebyla jsem na to vůbec připravená. Doma táta nemocný s Parkinsonem a školou povinné dítě, dcera začínala chodit do první třídy.“

To byl důvod, proč jste po roce odešla?

„Natáčet na Slovensku bylo časově velmi složité. A stalo se třeba, že jsem do toho točila něco na Primě, kde to nabralo zpoždění, a na mě se čekalo v Bratislavě. Kolegyně, která do Barbary nastoupila po mně (Pavlína Kafková – pozn. red), to měla mnohem jednodušší, protože byla z Ostravy, a to je o polovinu kratší cesta. A přiznám se, že se to moc nevyplatilo ani finančně. Další důvod bylo také, že se profiluji jako herečka celovečerních filmů, a kolegové mi říkali, že tímhle pořadem se dostanu do šuplíku a budu v něm nadosmrti.“

A to se trochu potvrdilo.

„Oni mě totiž diváci předtím neznali a mysleli si, že jsem opravdu právnička. Tenkrát jsem se totiž vrátila z Anglie, kde jsem byla vdaná, a v Česku nehrála. Takže mi psali své problémy, chtěli rady a podobně. Mohla jsem jim říct ale jen to, co jsem měla po dědovi.... I když je pravda, že původně jsem právničkou být uvažovala, ale pak ve mně zvítězilo herectví.“

Dodnes si řada diváků myslí, že v Soudkyni Barbaře se jedná o opravdovou soudní síň a opravdové lidi. Přitom jsou to herci, komparsisté, a scénář je daný, byť se v něm improvizuje.

„Ale tvůrci čerpají z opravdových témat, jen tomu dají větší fantazii. Pamatuji si můj první díl, který byl o tom, že se žena chce rozvést s mužem, protože prdí a smrdí... My byli úplně mrtví, ale ta paní to hrála úplně vážně a se slzami v očích! Ten scénář je ale samozřejmě nadsazený.“

Soukupova TV dluží 14 mega za elektřinu! Fiala řeší problém. Herec Lichý trpěl po smrti matky

Video se připravuje ...

Velká část účinkujících v pořadu byli neherci.

„To byl také jeden takový můj mezník. Konečná pro mě bylo, když mi jeden komparzista zkolaboval. Byl to pán, který nebyl zvyklý hrát. Taky ho vezli přes noc, byl unavený, měl hrát svědka, namířila na něj kamera, on se rozklepal a normálně tam sebou švihl. Díky práci s neherci to bylo sice autentické, ale obsadit čtyři díly denně bylo těžké.“

Jednou z vašich prvních zkušeností před kamerou byl Konec starých časů, film Jiřího Menzela s Josefem Abrhámem v hlavní roli.

„Hrála jsem tam služtičku, ale byla to super zkušenost. Hodně jsem se tam kamarádila s Barborou Leichnerovou, která šla potom dělat jinou profesi. Menzel měl rád gagy, třeba mi v jedné scéně vymyslel, že musím zašilhat očima k sobě. To se mi líbilo!“

Zmínila jste manželství v Anglii. Jak na to období vzpomínáte?

„Bylo to velice těžké období, které trvalo asi deset let. Manžel byl řemeslník a já se tam cítila strašně odříznutá, protože působil v úplně jiné profesi. Seznámili jsme se v Česku, kde ho všichni takzvaně ošulili, zůstal bez peněz a já mu tenkrát na podnikání dala ze svého třicet tisíc. V té době to byly velké peníze. Náš vztah obnášel časté pendlování mezi Českem a Anglií a já tím trpěla. Nelíbilo se mi tam. Byla jsem tam hluboce nešťastná. Jednou jsem se rozhodla, že hned odjedu a už se nevrátím. Nasedla jsem do auta, která tam mají volant na druhé straně, a jak jsem byla popletená, tak jsem to napálila do auta sousedovi. Ralphova máma, moje tchyně, byla úplně šílená, že jsem způsobila ostudu a ještě škodu, tak jsem tam pak ještě nějakou dobu zůstala. Ale rozvod pak proběhl velmi dobře.“

Mluvila jste i o dceři, o které vím, že je adoptovaná. Co vás přimělo k tomu rozhodnutí?

„Natálce bude teď v lednu šestnáct, tehdy jí byly dva roky. Měla jsem tehdy přítele, mého pozdějšího druhého manžela. Chtěli jsme mít dítě, ale prostě to nešlo. Bylo mi skoro čtyřicet, dvakrát jsem zkusila umělé oplodnění a nikdy se to nepovedlo. Mám totiž takovou imunitu, že moje tělo všechno cizí zničí. Absolvovali jsme kvůli tomu psychologické testy, o kterých jsme zjistili, že jsou platné od roku 1942! Přišlo mi, že nemají hlavu ani patu, takže muž je tehdy napadl, ale to je jiné téma. Pak jsem se na ni šla podívat. Byla tam taková holčička, jako porcelánová panenka, o které mi řekli, že když si ji nevezmu já, tak už je to špatné, protože byla určitá doba, do které se to dítě muselo dostat do rodiny. Koukala na mě velkýma očima v pokoji plném samých dawníčků (dětí s Dawnovým syndromem – pozn. red) a v ruce měla miniaturní utěrku, se kterou si hrála. Vůbec nemluvila, ale podala mi ji, abych teda taky uklízela. Říkala jsem jí, že jsem její maminka, a hned ten první den, když jsem přišla domů, mi volala paní primářka Lukešová, úžasná ženská, že Natálka poprvé promluvila a řekla – máma.“

Jaké to bylo, stát se maminkou poprvé ve čtyřiceti?

„Měla jsem okamžiky, kdy jsem si říkala, že už nemůžu vychovávat dítě, že mám rozjetou kariéru. Když byla Natálka malá a já šla na natáčení, pořád se mnou chtěla být a nechtěla mě pustit, museli jsme jí odtrhávat ručičky, jak plakala. Měla zafixované, že ji někdo stále dával pryč. Jsme na sebe napojené, dnes je to krásná holka a absolutně neřešíme, jestli byla adoptovaná. Když byla malinkatá, všem říkala, že má výhodu, protože si ji rodiče vybrali. Je nesmírně šikovná, cvičí, dělala závodně gymnastiku, teď chodí na střední školu a už má i kluka.“

Co vás čeká pracovně?

„Teď točím dva seriály. Nastoupila jsem do Ordinace v růžové zahradě 2, kde hraju takovou průběžnou epizodku, sousedku hlavního představitele. A budu i v ZOO na Primě. A v pražském Divadle Na Prádle nás v únoru čeká premiéra hry Nevěř tomu!, kde hraju s Vláďou Hronem nebo Janou Fabiánovou. Těším se!“

Martínek podstoupil operaci! Soukup má další problém. Lidé na něj podávají stížnost

Video se připravuje ...



Přečtěte si
Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.