Petr Hrdlička (50) ze Škworu: Ty vole, už jsme asi slavný...
11 fotografií
V létě oslavil muzikant Petr Hrdlička kulatou padesátku, teď ještě navrch pětadvacet let jako frontman kapely Škwor! K oslavám má důvod, daří se jim – vydali už jedenáctou desku Sobě věrnej a právě chystají dvě velká turné, po Čechách i po Slovensku.
Petře, jak to máte s oslavami? Máte je rád?
„Nikdy jsem narozeniny a svátky neslavil. Jsem letní dítě, a když jsem byl malej, neměl jsem ani s kým slavit, protože v srpnu byly všechny děti pryč. Ale letos jsem je oslavit musel. V Mníšku, kde bydlím, se vždycky pro ulici objednává hospoda, tak jsem udělal to samý a regulérně, ve velkým, jsem oslavil svý narozky. Úplně poprvý.“
V padesáti už bylo skoro načase. Dal jste si nějaký dárek?
„Udělal jsem si radost, protože jsem si koupil Hummera, terénní auto, což je sice facka všem ekologům. Ale když já asi holt občas dělám všechno naopak.“
Nenadělil jste si i další tetování?
„To ne. I když jich mám hodně, nijak je neprožívám. Když něco přijde, tak přijde, a když ne, tak ne.“
Od kdy máte to první?
„To bylo spojený s hudbou, se Škworem. Tenkrát jsem si nechal udělat první ornament na ruce. Jenže pak se vám to zdá malý, trapný, přidáváte a dopadne to takto. (usmívá se) Jedna ruka, druhá... Datum narození, Lev, jako moje znamení, můj táta...“
Mimochodem po tátovi jste se vyučil automechanikem. Vrátil jste se k tomu někdy?
„Vůbec ne. Vyučil jsem se na stodvacítkách a dneska je všechno úplně jinak. Takže já si maximálně umím vyměnit rezervu, nebo žárovku, když je k ní přístup. Ale většinou v těch dnešních autech už sám neuděláte nic.“
Věnoval jste se té práci někdy?
„Chvíli po vojně a pak už ne. Sice jsem se tím vyučil, ale úplně mě to minulo. Jsem z generace, kdy být automechanikem bylo dobré povolání. U nás to byla rodinná tradice a já v ní měl pokračovat. Jenže mi to nikdy moc nešlo.“
Marek Černoch o tátovi Karlovi: Po smrti získal jeho tajnou kroniku!
Jak to?
„Před vyučením jsem dělal garančku u favorita, výměnu oleje, filtru. Byli jsme mladí kluci, u ponku jsme popíjeli lahváče, kouřili cigára, kecali a mně se podařilo nalít nový olej do starýho, který jsem nevypustil. Takže pán tam měl místo čtyř litrů osm. Zjistil jsem to až když odjel a já na ponku uviděl nový, zabalený olejový filtr.“
Jak to dopadlo?
„Dodneška si to pamatuju. Asi za hodinu se starý pán s bekovkou vrátil, olej měl v obličeji, pomalu i v očích. Mistr mi tehdy řekl: »Hele, kámo, ty běž dělat asi něco jinýho!« Tak jsem ho poslechl a šel.“
Vzpomenete si ještě někdy na svoje začátky?
„Zrovna teď, když slavíme pětadvacítku, jsme s klukama vzpomínali. Bylo to jako u každý jiný kapely. I my jsme začínali v klubech, kam na nás chodilo dvacet lidí. Ale poměrně rychle jsme začali hrát se známýma kapelama, ať už to byl Arakain, Harlej, Kabáti, se kterýma jsme jeli turné. Taky jsme jezdili po festivalech, ale jako no name kapele nám organizátoři ustříhávali na visačce roh backstage, takže k těm hvězdám jsme se nedostali.“
František Ringo Čech – První bubeník Olympicu, ale i neúspěšný politik
Kdy se to zlomilo?
„Zlom přišel, když jsme si v roce 2002 zahráli na pražským Ozzfestu, což byla pecka. Byli jsme ještě vyjukaní zajíci a jen plachta nás dělila od místa, kde byl Ozzy Osbourne s kapelou. To už jsme dostali stejnou visačku, jako oni! Ale my, jak jsme takoví pitomci, že se nikam nikdy necpeme, jsme za ním tehdy nešli.“
A kdy přišla ta sláva?
„Když jsme vydali druhou desku, Vyhlašuju boj, povedlo se nám z ní udělat zlatou. Seděli jsme s klukama a říkali si: »Ty vole, to už jsme asi slavný.« To už můžeme přestat makat a můžeme se živit muzikou. To byla euforie! Udělali jsme to a ono nám to vyšlo.“
11 fotografií
