Zpěvačka a herečka Zora Jandová: Jsem úplně normální šprt!

Zoru Jandovou (48) zná většina z nás jako herečku a zpěvačku, ale tahle půvabná dáma, která vypadá tak o dvacet let mladší, toho zvládá mnohem víc. Vychovává dcery Viki (16) a Ester (6), třikrát reprezentovala Českou republiku na mistrovství světa v tai-či a teď se z ní stala i vysokoškolská studentka. „Nejvíc mě děsí, že bych si před kantory uřízla ostudu,“ říká Zora Jandová. A navíc se jako kondiční specialistka stará o špičkové české hokejisty. Jak to všechno zvládá?

Lidé vás znají jako zpěvačku a herečku, ale máte i jiné tváře. Mnoho let se věnujete východoasijskému směru tai-či a teď jste navíc i studentkou…
„Tai-či se věnuji už deset let. Osm let z toho učím a chtěla jsem, aby moje učení bylo co nejkvalifikovanější. Být učitelem neznamená jen ukazovat cviky, měli byste být i pedagogem. Proto jsem se pustila do studia Vysoké školy tělesné výchovy a sportu Palestra, takže ze mě bude kondiční a sportovní specialistka.“

Co mají kondiční specialisté za předměty?
„Dozvíte se poznatky z anatomie, psychologie, pedagogiky, ale třeba i práva či ekonomie. Navíc si musíme osahat všechny možné sporty, takže někdy píšeme třeba písemku z pravidel volejbalu. Dělám si srandu, ale není to sranda. Hrajeme basketbal, děláme atletiku a gymnastiku, takže metám přemety a šplhám až ke stropu tělocvičny na laně. To byl neuvěřitelný pohled, to jsem nezažila čtyřicet let. Jezdíme na cykloturistické kurzy a bivakovat do přírody. A zároveň máme předměty ryze praktické, takže jsem třeba před týdnem získala certifikát, který nese nápis Zora Jandová – masérka. Takže bych se mohla kdekoliv v Evropské unii živit jako masér.“

A už máte jako masérka nějaké klienty?
„Celou rodinu. Hlavně manžela Zdenka Mertu, když jezdíme koncertovat. Po třech hodinách za volantem toho má dost, tak si v šatně lehne na kosmetické stolky a já ho namasíruju. Hodinová masáž způsobí, že je můj muž na pódiu velmi spokojenej, čerstvej na cestu zpátky a já můžu spát v autě.“

Školním lavicím už jste odrostla. Jaké to je mít dvacetileté spolužáky?
„Už si na mě snad trošku zvykli. (smích) Když jsem poprvé jela se školou na soustředění a přišla jsem do pokoje, jedna spolužačka se mě zeptala, jestli jsem tam na dovolené. (smích) Ale dovolená to rozhodně nebyla. Prolejzali jsme rourami, slaňovali skály, přeskakovali propasti. To je něco pro mě. Spolužáci dokonce říkali, že nemám pud sebezáchovy.“

Že byste byla hazardér?
„Já pud sebezáchovy mám, kvůli dvěma dcerám o to větší. Ale už s tím mám nějaké zkušenosti. Něco podobného jsme dělali na DAMU. Byla jsem trénovaná, herec navíc musí udělat skoro cokoliv. Dubla máte pro kritické momenty, ale většinu těchto situací si člověk stejně raději odehraje sám. Takže mně adrenalinové záležitosti nevadí. Když mi řeknou skoč, zvážím rizika, a když vím, že to jde, tak skočím.“

Hrajete divadlo, koncertujete, učíte tai-či, máte dvě děti a ještě ke všemu chodíte na denní studium. To se přece nedá zvládat.
„Mám z toho šílený nervy, ale zatím jsem to vždycky zvládla. Dokonce mám samé jedničky, jsem úplně normální šprt. Studuju po nocích, protože mě nejvíc děsí, že bych si před kantory uřízla ostudu. Jednou mi dokonce spolužáci nabízeli tahák. Ale mají ho tak mrňavý, že by mi byl na nic. Se svýma očima bych potřebovala tahák formátu A4. Ale pracovně toho mám fakt hodně a ještě si přidávám. Třeba teď na jaře mi vyjde knížka, zpěvník písniček o zvířátkách pro děti, který jsem sama ilustrovala.“

Takže budete ještě navíc spisovatelka a malířka. To jste skoro renesanční žena.
„Malování se věnuji poměrně dlouho, čas od času mám dokonce výstavu. Ale spisovatelka je nadnesené slovo. Ty písničky jsem začala psát pro svou starší dceru, které je dnes šestnáct, a byly dokončené pro mladší dceru, které je dnes šest. Takže jsem je psala s velkou láskou, která je z toho zpěvníku hodně znát.“

Stejně mi nejde do hlavy, kde na to všechno berete čas.
„Naučila jsem se organizovat čas a využívám všechny rezervy. Ty jsou v tom, že nečtu noviny ani časopisy a nekoukám na televizi. Takže jsem úplně detoxikovaná. Pak když přijdu do společnosti, tak se divím, že ten s tou a co všechno se semlelo. Takže se bojím, že bych někdy mohla při konverzaci šlápnout lehce vedle. Děsím se toho, že nepostřehnu nějakého nebožtíka a na večírku se začnu vyptávat, jak se mu daří. On už bude třeba tři roky mrtvý, a já nejsem v obraze, protože studuju tříletý obor.“

Čím se vlastně takový kondiční specialista živí?
„Kondiční specialista je obor budoucnosti. Pomáháte zachraňovat lidem životy, které si zkazili buď špatnou životosprávou, nebo přehnaně zdravým životním stylem. Brzy tuhle službu budeme potřebovat všichni.“

Nemáme se bát, že opustíte dráhu herečky a zpěvačky a vrhnete všechny síly na nový obor?
„Když hrajete představení nebo koncert a máte vyprodáno, tak je to neuvěřitelný pocit. Lidé ví, že existujete, a přijdou. Takže herecká profese o mě určitě nepřijde. Na druhou stranu je příjemné, že nejsem závislá jen na herectví. Už dnes se starám o několik špičkových hokejistů, horolezce nebo fotbalisty. A i když většina z nich patří mezi mé kamarády, dá se říci, že mám poměrně pestrou klientelu. Dělám jim program přímo na tělo, jehož součástí je i tai-či, které je mnohostranně užitečnou technikou. Mezi mými žákyněmi bylo několik tanečnic, které měly problémy s otěhotněním. A najednou šup, už máme mimina. Pomohly asijské uvolňovací cviky a meditačně relaxační techniky.“

S tai-či máte bohaté zkušenosti. Dokonce jste byla třikrát na mistrovství světa.
„Tím jsem si splnila velký sen. Je to zvláštní pocit mít lvíčka na prsou. A to i přesto, že v tai-či jako Evropan skoro nemáte šanci uspět. To je asijská záležitost. To bychom to tady museli vzít za úplně jiný konec a muselo by mi být čtrnáct. Takže přestože jsem tam měla dobré výsledky, tak svoji účast na mistrovství světa nepřeceňuju. Před třemi lety jsem navíc ukončila kariéru a teď už pouze učím.“

Rodiče čekali, že budete učitelka, ale vy jste vrhla energii do úplně jiných směrů. Nezamíří dcery v některé oblasti ve vašich stopách?
„To vůbec nedokážu posoudit. Šestnáctiletá Viki má spoustu schopností a talentů, ale zatím není vyhraněná. Naštěstí ještě není nutné, aby si vybírala nějakou životní dráhu, protože nakonec může stejně jako maminka po letech skončit úplně někde jinde. A k herectví ji to nikdy moc netáhlo. Kdežto malá šestiletá Esterka už se mnou dva roky jezdí do Německa hrát divadlo. Je rozkošná, umí na jevišti žít, má k tomu evidentní talent. Ale co z toho bude, jak s tím zamává puberta, kdo ví. Já ji nikam tlačit nebudu. Jestli si to prosadí sama, nebudu jí bránit. Ale ťukat na nějaké dveře kvůli vlastním dcerám nebudu.“