Havel (†75) milující a chybující: Proč dožíval v »domě hrůzy«?
Před 25 lety byl symbolem sametové revoluce, vyvedl zemi z komunismu, stal se prezidentem. Václav Havel (†75) byl až nekriticky adorován (ač si to nepřál), byl modlou a morální autoritou. To bezesporu sedí. Měl ovšem i svůj soukromý život průměrného hříšníka...
Dnes, tři roky po smrti a pětadvacet let po převratu, je naopak zbytečně osočován a urážen. Pravda je, jak už to obvykle bývá, kdesi uprostřed. Michael Žantovský (65), překladatel a bývalý diplomat osobu oblíbeného prezidenta vykreslil s reálnou syrovostí v životopisné knize Havel (nakl. Argo). Se všemi chybami, přehmaty, dilematy, ale pochopitelně i triumfy. Jak to měl na sklonku života s manželkou Dagmar? Byla skutečně tak vypočítavá?
Celý život byl bonvivánem, miloval ženy, alkohol, zábavu a divoké večírky. Nemluvil o tom, ale ani nezatajoval. V závěru života chtěl tuhle polohu opustit, po boku manželky Dagmar byl skoro až do smrti spokojený…
Václav Havel posledních pět šest let života protrpěl, chyběla mu síla formovat myšlenky a psát, scházel mu elán, chuť bojovat a vzdorovat nemocem. Byl protivný, uměl si to ale přiznat. Kvůli manželce Dagmar dělal věci, které nechtěl. Chodil na akce a večírky, kde ho to nebavilo. Vlastně se docela otravoval. „Věděl, že mu moc času nezbývá, ve své hluboké oddanosti k Dáše přijímal ale nejrůznější pozvání,“ říká Žantovský. Evidentně ho to intelektuálně frustrovalo, býval prý druhý den sklíčenější a zmatenější.
S nelibostí si uvědomoval, že doma, ve své pražské vile, už nedokáže psát, nedovede se soustředit a hlavně – necítí se tu zdaleka dobře. Byl odstrčený, přezíraný… „Zakrátko zjistil, že je jediným mužským obyvatelem ženské domácnosti skládající se z Dáši a střídavě její dcery Niny, která už měla svou vlastní dceru, Dášiny stárnoucí matky a dvou Dášiných boxerek, Šugr a její dcery Madlenky,“ popisuje Michael Žantovský. V obrovském domě, který koupil ještě s Olgou, uvolňoval prostor ženskému obyvatelstvu a sám se stál do malé ložničky v patře připomínající klášterní celu. „Mezi přáteli se občas o svém bydlišti vyjadřoval jako o »domě hrůzy«…“
Bylo zjevné, že ona v padesáti chce užívat společenského života coby celebrita, viděla se na festivalech a královských dvorech. „Byla bytostnou herečkou, žila září reflektorů a pozorností obdivovatelů.“ Jemu bylo osmašedesát a toužil především psát a tvořit. Chtěl jezdit na svůj Hrádeček v Podkrkonoší, jenže Dáša hrála divadlo, věnovala se charitě a hlavně se jí skutečně líbilo být dnes a denně středem pozornosti. „Hrádeček neměla ráda, nudila se tam. Jak to šlo, ujížděla zpět do Prahy.“
