Odvržený syn Jana Wericha: Promluvil o otcových levobočcích!
6 fotografií
Největší sen zahrát si s tátou Janem Werichem (†75) se Jiřímu Petráškovi (58) už nesplní. Toho, že by o něm natočil film, se ale nevzdává! Zvládat těžké překážky je zvyklý od narození. Po příchodu na svět skončil na rok v kojeneckém ústavu, ve čtrnácti mu zemřel náhradní otec a o tom, že je adoptovaný, se dozvěděl až ve čtyřiadvaceti.
Kdy jste se dozvěděl, že jste synem Jana Wericha?
„Těsně po jeho smrti. To byl rok 1980. Maminka mi to nechtěla říct dřív, a já jsem to chápal. Pověděla to jen v době mé svatby mému švagrovi, který to celý život nikomu neprozradil. Možná se mu s tím svěřila pro případ, kdyby zemřela nebo se něco stalo, abych se to v pravou chvíli dozvěděl... Ale víte, co je zajímavé? Že člověk, je-li adoptovaný, tak to občas v sobě cítí.“
Do té doby jste to nevěděl?
„Ne, ale okolí vám kolikrát něco naznačí. Sám sebe jsem se ptal – jak to tedy je? Naši mě měli dost pozdě, ti Petrášci. Neměli druhé dítě. Zajímavý bylo i to, že jsem inklinoval k jinému povolání. Nepodceňuji samozřejmě žádné, ale otec byl soustružník, matka prodavačka. A já jsem vždycky byl spíš bohém a nad věcí. Tak jsem si říkal, že je něco asi jinak.“
Změnil se váš vztah k rodičům, když jste se dozvěděl, kdo je vaším biologickým otcem?
„Nikdy, ani na chvíli. Já jsem ani nepoužíval příjmení Werich. Používám ho jen při uměleckých příležitostech a ve vší skromnosti. Na příjmení Petrášek trvám, protože ta rodina mi dala všechno. Vychovala mě, dala mi lásku a já bych se musel stydět, kdybych dneska dělal něco jiného.“
„Hezký. Oni nikdy nedali nic najevo mně a já ani později jim. Matku jsem považoval vždy za svou matku. Chtěla mě před hereckým prostředím zřejmě jen ochránit.“
Dozvěděl jste se i to, kdo byla vaše biologická matka?
„Vím to. Šlo o vztah staršího známého člověka s mladou, možná začínající hvězdičkou. Já jí dneska nemám za zlé, že v té životní situaci možná neměla jiné řešení. A na druhou stranu nechci dělat reklamu někomu, kdo mě do toho kojeňáku dal.“
Setkali jste se někdy?
„Ne, já už jsem tuhle kapitolu uzavřel. Rozhodl jsem se, že to nebudu řešit. Důležité je, že to dopadlo tak, že jsem měl štěstí na rodinu. Mohl jsem dopadnout úplně jinak. Adoptivní rodiče mi dali všechno a oni byli pro mě táta a máma. Ale snad se mi dostalo trochu toho werichovského humoru, nadhledu a moudrosti, která se možná během dvaceti let dostaví...“
Stýkáte se s někým od Werichů?
„Ne, vím jenom o Fanče (vnučka J. W. – pozn. red.), která je ve Švýcarsku, ale nestýkám se s ní. Avšak je velmi možné, a to nepodezírám otce z ničeho, že je nás takových jako já na světě víc. Možná ještě někde nějaké sourozence po světě mám. Nemáme ale bohužel žádné znamení jako kakaovou skvrnu velikosti mexického dolaru...“
„Někteří lidé si myslí, že jsem se k tátovi přihlásil proto, abych dědil. Ale jednak z právního hlediska jsem vyrůstal úplně jinde, a za druhé je mi to úplně jedno.“
Když se na vás dívám, tak jste přece zdědil hodně. Máte jeho oči, úsměv i gesta!
„No vidíte, to je vlastně víc než nějaké peníze.“
Nemrzí vás někdy, že jste se nestal hercem?
„Od mládí jsem hodně psal. Ale do šuplíku. Dokonce jsem napsal i divadelní hru. Jmenuje se Boží mlýny. Takže já takhle blbnu na kvadrát. Řediteluju Evropskou obchodní akademii, učím na dvou fakultách, sem tam moderuju, hraju divadlo, a teď jsem si dokonce zahrál v seriálu Stopy života. Točil jsem i dabing. Takže občas si takhle s velkou radostí k tomu kumštu odskočím.“
Máte nějaké koníčky?
„Pěstuju čistokrevné křečíky džungarské z finských, švédských a holandských kořenů. Je to trochu prdlý a nikdo tomu nechce věřit, ale já se tím opravdu zabývám. Mám dokonce chovnou stanici.“
Kdybyste se s Janem Werichem mohl setkat, co byste mu řekl?
„Táto, mám tě rád! A pak hodně neskromnou věc, protože mu nesahám ani po kotníky – rád bych si s tebou zahrál!“
Jak poznal Jiří Petrášek Martinu Navrátilovou, proč se nikdy nestal hercem a jak nesl úmrtí svého adoptivního otce? To se dozvíte ve velkém rozhovoru tištěného sobotního deníku Aha!
6 fotografií
