Knoflíček vzkazuje Marečkovi: Vlasto, bojuj!

Můj kluk to před lety přežil, zmákneš to taky

Kdy jste zjistili, že je Tomáš takhle nemocný?
„Až když to bylo akutní. Začalo to tím, že si stěžoval, že ho při fotbale bolí kyčle. Pak ve škole zkolaboval a odvezli ho do nemocnice, kde absolvoval různé prohlídky. Tam mu zjistili leukémii.“

Co všechno musel podstoupit?
„Všechno. Největší bolest byla, když mu z kosti brali dřeň. To musel týden ležet, nesměl vůbec vstávat. Ale bral to statečně, nikdy jsem ho neviděl brečet. Psychicky to pro něj bylo strašné. Když jsem za ním jednou přišel, tak mi řekl: ‚Taťko, já stejně umřu. Ale bojovali jsme, a nakonec vyhráli.“

Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděl diagnózu?
„Obrečel jsem to. Pak si to postupně člověk přebírá v hlavě a vzpomíná na spoustu sportovců, kteří se z toho dostali. Každý den jsem za ním chodil. Potřeboval rodinu, ale vůbec nechtěl vidět známé nebo kamarády. Nechtěl, aby ho lidi litovali.“

Kdy mu to zjistili?
„To už je pět a půl roku. Měl to ve čtrnácti, dneska je mu devatenáct a je zdravý! Sice nemůže dělat těžké práce a vrcholově sportovat, ale třeba fotbal si jde občas zahrát.“

Vy jste o nemoci svého syna nikde nemluvil. Proč?
„Bojoval jsem s tím vnitřně. Nikdo neví, co můj kluk prožil. Až teď to ze mě vylezlo. Asi to je tím štěstím, že to dobře dopadlo.“

Změnil jste po té synově nemoci své životní priority?
„Určitě. V 35 letech mě v Příbrami praskla achilovka. Tehdy jsem si myslel, že se mi zbortil svět. Ale nějaká achilovka je proti takovéhle nemoci naprostá prkotina.“

Co jste říkal na to, že trenér Teplic Vlastislav Mareček v pondělí oznámil, že je těžce nemocný.
„Vzpomněl jsem si na kluka. Vlastovi přeju brzké uzdravení, ale bude to dlouhá cesta. Ještě neví, jestli se vyléčí a jestli se to někdy nevrátí. Je to o vnitřním boji to překousnout.“ On sám vůbec nechtěl na veřejnosti svou nemoc pojmenovat.

Proč?
„Už to jednou měl. Pokud je to podruhé, tak je to hodně špatný. A taky si myslím, že nechce, aby lidi, který ho kolikrát kritizovali, ho najednou litovali. Chce se s tím porvat sám…“

Co byste poradil jeho blízkým?
„Aby před ním neprojevovali nějakou lítost. To toho člověka sráží. Spíš, aby se k němu chovali pořád stejně a podporovali ho.“

Chtěl byste jemu osobně něco vzkázat?
„Vím, co to obnáší. Zažil jsem to. Každý den jsem za klukem chodil do nemocnice a on to snášel dobře. Tak mu za sebe přeju, aby tomu nepodlehl a byl psychicky silný. Držím mu palce, aby se co nejdříve vrátil. Nemusí se vracet k fotbalu, ale aby se vrátil k normálnímu životu.“