Slzavé Hry!

Pláč. Vedle smíchu hlavní emoce, kterou sportovci při Hrách v Londýně projevují. Brečí vítěz, vzlyká poražený. Slzy štěstí i zmaru. Rozdíly v »technice provedení« se mažou, často se ani nedá rozeznat, jak že závodník vlastně dopadl...
Zatím vrcholné číslo předvedl Dominikánec Felix Sánchez (34). Zlatý z běhu na 400 m překážek se na stupních vítězů rozplakal jako malý kluk, nahromaděné emoce z něj vystříkly jako gejzír.
„Nikdo mi nevěřil, posílali mě do důchodu,“ slzel atlet a vzpomínal na zesnulou babičku, s jejíž fotografií schovanou pod dresem finále běžel. Olympijský stadion bouřil, když si v jednom kuse skrýval tvář do dlaní.
Chvíli předtím si v koutku tyčkařek naopak tiše poplakala Jiřina Ptáčníková. „Chtěla jsem skočit víc,“ zlobila se mistryně Evropy nad šestým místem. Srdce měla sevřené. Ano, tyto slzy bolely...