V desetiboji neměl soupeře, kromě větru a průtrží mračen

Dva dny plné zvratů v náladách i počasí zakončil součtem 8526 bodů, kterým pobil stříbrného Maďara Attilu Zsivoczkyho, velkého kamaráda a tréninkového partnera, výmluvným rozdílem 170 bodů! Česká medailová sbírka z ME je kompletní; po bronzu a stříbru máme i zlato!

Šebrle za ním kráčel sveřepě, od druhé disciplíny držel vedení, šlechtil si náskok. Při neúčasti zraněných Nicklause a Maceyho nebyl nikdo, kdo by jej mohl vyzvat k vážnému boji. Vyhrát bylo jeho svatou povinností. „Určitě. Zlato je zlato, tady se o nic jiného nesoutěží.“
Spíš ho trápilo, že nebyl schopen závodit tak, jak si předsevzal. Před závodem přece vyhlásil: Neberu nic pod 8800 bodů! Jenže pravidelně střídal chvíle: zabral, selhal, zvedl se, selhal... „Všechny skoky super, všechny vrhy zbabraný! Za oštěp bych zasloužil nakopat!“ nadával si.
Však taky po disku dlouho dřepěl s hlavou v dlaních, po oštěpu vztekle třískl o zem bederním pásem. „Proti větru a dešti se výkon udělat nedá. Já k desetiboji potřebuju pětatřicet stupňů,“ řekl.
Nebe se proti partě atletických všeumělů vážně spiklo; jako ve čtvrtek i včera je zahnala na ústup průtrž mračen. „Strašný. To už jsem byl odevzdanej. Pauzy braly síly, čtvrtku jsme museli běžet dvacet minut po výšce, na oštěp jít rovnou z tyče…,“ lamentoval.
Se soupeři měl zúčtováno, i tak se finiš zvrhl v zajímavý souboj. S Tomášem Dvořákem běželi závěrečnou patnáctistovku o světový rekord! Kdo bude první v cíli a dřív tak dokončí rekordní 35. »osmitisícový« desetiboj kariéry? „To mi bylo úplně fuk, na tohle si nehraju,“ řekl Šebrle. Taky vyhrál Dvořák, jenže… Neběžel dost rychle! Tři bodíky mu chyběly, vypadl mu součet 7997 b. a dvanáctý flek! „To jsem za pitomce, co? Ale nohy už se nechtěly zvedat,“ krčil Dvořák rameny.

Vítěz: Tohle odstůňu...

Už sotva kladl nohu před nohu, za cílem se zřítil na tartan. Minuty plynuly, na tabuli naskakovaly součty, ale Roman Šebrle dál přerývaně odfukoval a ležel. Až když hlasatel zahlásil, že stříbro o šest bodů patří jeho kamarádu Zsivoczkymu, posbíral se na nohy a znaveně mu padl do náruče. „Tenhle závod odseru, pardon, odstůňu ...“ tušil, zatímco ošklivě chrchlal.

Je vám zle?
„Už od tyče. Tam mě začalo škrábat v krku. To neskončí dobře. Oblejvá mě takovej divnej pot…“

Prochladl jste?
„To ne, dával jsem si pozor. Mám dvě tašky věcí a Dála, můj trenér, nosil další. Ale ty podmínky byly jedním slovem strašný.“

Stojí vám to zlato za to?
„Určitě. Řadím ho hodně vysoko, Evropa je jen jednou za čtyři roky, a já ji vyhrál už podruhé. Zahrajou mi hymnu, proto to dělám. Vyhlášení si užiju.“

Bál jste se během závodu někdy o vítězství?
„Chlapi, neshazujte to! Neměl jsem to zadarmo! To, že si jako jediný cíl dám vyhrát zlato, s tím se závodí strašně špatně! Musím makat naplno od začátku do konce.“

Ale při vší úctě k soupeřům…
„Jestli to vnímáte takhle, tak já ne. Bylo by to asi daleko zajímavější, kdyby byly trochu podmínky. Třeba Attila má daleko na víc. A nezapomínejme: příští dva roky budu mít motivace a soupeřů až až…“

Autor: Martin Brejla