Přešťastná vítězka: Hymna? Tu jsem nezvládla
Medaili si hýčkala, dokonce si ji vzala do postele. I když se trošku bála, aby se na stuze neuškrtila. Rychlobruslařka Martina Sáblíková (22) si tu svou vysněnou olympijskou placku užívala, jak se patří. Když na slavnostním vyhlášení spustila česká hymna, plakala a smála se zároveň. Nebyla v tom sama, i rodiče jí do telefonu brečeli.
Je zlatá medaile přesně taková, jakou jste si představovala?
„Je ještě hezčí. Navíc je moje!“
Co na tom dnu bylo nejkrásnější?
„Kromě probuzení všechno. Nechtělo se mi vstávat, Kája Erbanová mi přinesla do postele i kartáček. Opravdu se mi nechtělo z postele. Když jsem zjistila, že je teprve tři čtvrtě na devět, tak jsem říkala, že ještě nikam nejdu.“
Zpívala jste si hymnu?
„To nešlo. Do očí se mi draly slzy a k tomu jsem se smála. Na nic jiného jsem nemohla myslet.“
Co vám proběhlo hlavou?
„Že jsem si splnila sen a mám to, co jsem vždycky chtěla. Bylo toho strašně moc. Já byla ráda už po předposlední rozjížďce, kdy bylo jasné, že mám medaili. Kvůli tomu jsem do Vancouveru přijela.“
Teď jste si splnila sen. Jaký je ten další?
„Uvědomila jsem si, že ten další si nesplním. Na vyhlášení ke mně přišla Catriona Le May Doanová, která zapalovala oheň, a já si uvědomila, že zapálit olympijský oheň se mi nepoštěstí. Olympiáda u nás nikdy nebude.“
Před časem jste řekla, že budete bruslit do 35 let. To jsou další čtyři olympiády...
„Platí to pořád, ale uvidím, až budu starší a starší. Už nejsem nejmladší, když mě tak všechno bolí. Teď si připadám tak na padesát.“
Máte ještě motivaci něco dál dokázat?
„Motivace se najde vždycky. Už jen kvůli lidem na dráze, v hledišti, kteří mi drží palce. Našemu týmu. A přece je skvělé překonávat sám sebe.“
Co jste si řekli s trenérem?
„Petr mi řekl, že mise je u konce. Už mi nechybí žádná medaile. Objali jsme se, když bylo jasné, že mám bronz. A po poslední jízdě jsem mu utekla, vzala vlajku a běhala jako ztřeštěná. Až pak jsem na něj narazila. Snad mi to odpustí, má na zlatu obrovskou zásluhu.“
Aleš Valenta po zlatu v Salt Lake City řekl: Když se změním, dejte mi facku. Co vy?
„Přesně tak. Bylo by strašné, kdybych se změnila. Chci zůstat stejná, doufám, že takovou mě mají lidi rádi.“
Hlídal ji americký výsadkář!
Hýčkaná a opečovávaná. Pěkně, aby se jí nic nestalo. Martina Sáblíková je český poklad, a tenhle klenot chránil americký výsadkář, jenž prošel boji v Afghánistánu a působil i v Bosně!
„Tohle je můj první den ve službě,“ usmál se John Prior, poddůstojník, jenž do Vancouveru přijel za odměnu a pomáhá organizátorům. Martině dělal řidiče. A jen díky jeho pohotovosti si vyzvedla zlato včas, když na dopingové kontrole byla déle, než se čekalo. „Na jedné z křižovatek jsem poprosil policistu, jestli by nemohl jet před námi. Když se ptal proč, tak jsem mu řekl, že vezu českou olympijskou vítězku,“ pyšnil se usměvavý chlapík, který strávil před pěti lety Silvestra v Praze. „Bylo mi ctí jí sloužit,“ vyznal se voják, jenž má doma také medaili. Za statečnost v boji. Teď by měl jednu dostat i od Čechů, vždyť dovezl rychlobruslařskou královnu včas pro první zlato.
