Otec a syn koneční: Kočkování boxerů

Jako malí kluci... „Hoši, on nemá žádnou bombu,“ smál se starší z dvojice mezi provazy. Tančil jako mladík, uhýbal, mladého si nepouštěl k tělu. „Sotva jsem ho ťuknul, hned řval. Spálil si pysky v Egyptě,“ vrátil úder junior. „Přední ruku mi vždycky sežere,“ kroutil hlavou Milan Konečný. „On Luky není technickej, žene to silou,“ dodal. Uhnul, naznačil a – buch! Zásah.

Lukáš tátu šetřil, naštěstí si nevzpomněl na žádnou křivdu z dětství. „Párkrát jsem byl bit, ale z větší části právem,“ přiznal. Když byl mladší, dával mu táta do těla. V tělocvičně ho dřel jak koně. „Dostával jsem kouř na spodek, chvilku jsem nedejchal. Potrápil mě, abych měl motivaci.“ Kolikrát ho chtěl poslat k zemi. „Chtěl jsem ho pěkně trefit, nějakej zásah, po kterým by mu ulítla hlava. Většinou se mi to nedařilo,“ vzpomněl Lukáš.

Teď se karta obrátila, kdyby se do sebe pustili naostro, synek by tátovi pořádně naložil, spráskal by ho jako malého kluka. „Kdepak, viděli jste to sami, vždyť to neumí. Šest kol bych ho cvičil, pak by mi asi došla fyzička,“ odmítal jasné K.O. bývalý profík, senior Konečný. „Nechci být sketa, ale je to jasný. Je sice zkušenější, vyčůranější, ale co týče kondice a rychlosti, nemůže se se mnou srovnávat. Bude mu padesát,“ uzavřel přátelský duel junior.

Nic si neudělali, a to bylo hlavní. Vždyť Lukáš chce brzy boxovat o velké tituly. „Zatím není ani mistr světa. Už na to má věk, myslel jsem si, že by mohl dokázat víc,“ povzdechl si Milan Konečný. Svou radou k tomu ale Lukáše určitě pošoupne.