Robert Záruba: Obědvám až po půlnoci!
KLOTEN – Ten hlas patří k hokeji v televizi už tak nějak samozřejmě. Jeho zanícený komentář diváky vtáhne do hry, jako by byli na stadionu. Fanoušci dobře znají i jeho obličej, baví je, jak dramaticky křiví tvář a vraští obočí, když barvitě rozebírá o přestávce předešlé situace.
Komentátor České televize je na svém 18. šampionátu
Komentátor České televize Robert Záruba (41). Jak vypadá jeho den na mistrovství světa ve Švýcarsku? Mimochodem, víte, že je to už osmnáctý šampionát v jeho kariéře?!
Jen co ráno vstane, honí čas. Kdysi jeho práce začínala pět minut před přenosem. Teď se připravuje prakticky nepřetržitě. „S výjimkou spánku, samozřejmě,“ směje se. „Většinou chodím spát hodně pozdě a vstávám mezi osmou a devátou,“ upřesňuje Robert. Neustále si doplňuje obrovskou kartotéku hráčů, mluví s nimi, shání informace.
Tenhle den byl ovšem výjimečný. Z vyhřáté postele se vyškrábal později, nemusel spěchat na rozbruslení, to měli čeští hokejisté až v jedenáct. I tak na něj ale přišel hladový. „Většinou nestihnu snídani. Prostě přijdu pozdě. Ale pak už se snažím být všude včas,“ vysvětluje.
Koukne na rozbruslení, postaví se s kolegy novináři do mixzóny. Při čekání na hráče vtipkuje, jen tak klábosí, nebo si vyměňuje postřehy. „To je součást přípravy na zápas, probírám se také věcmi, které jsem si připravoval před MS, projíždím články na internetu, jestli mi něco neuteklo nebo se nedalo něco zajímavého použít,“ prozrazuje komentátor. Pak ho čeká další fuška, bodový scénář, na který netrpělivě čekal celý štáb. „Dneska mi to trvalo extrémně dlouho, tři hodiny. Jindy ho mívám za hodinku,“ přiznává v tiskovém středisku.
Je čas na lehký oběd. Je půl páté odpoledne! Pomalu se i blíží zápas. Češi hrají od 20.15. „Takhle je to ale výjimečné. Jinak během mistrovství moc nejím. Jak jsem hubenej, tak ještě víc zhubnu,“ říká, když si objednává. „Jsou šampionáty, kdy jím po půlnoci oběd a večeři dohromady. Mám štěstí, že to se mnou nic nedělá.“ Před přenosem si nic nedá, nenajezený je víc ve střehu. Kdyby se napral, odkrví se mu mozek a je schopný usnout. „Mám to dědičný po babičce, ta trpěla narkolepsií,“ vzpomene.
Dvě hodiny před začátkem přenosu je nejraději v hale. Vysprchovaný a s vyčištěnými zuby. „Mám rád, když jsou mluvidla soustředěná. A jazykem nedoluju kousek kuřete nebo nehoním oříšky,“ směje se. Vždycky plánuje, že by se na pár minut natáhl. „A dneska to taky nevyjde,“ mrkne na hodinky.
Do zápasu zbývá pár desítek minut, pomalu se přesouvá na své stanoviště. „Hodinu před zápasem už si rovnám věci na stanovišti, rozmluvím se a pak komentuju zápas. Soustředím se na utkání, po něm chodím na tiskovku, ty jsou tady zajímavé,“ tvrdí.
Je hotovo, utkání skončilo, Češi podlehli Kanadě 1:5. Ještě si utřídí statistiky a může jít na kutě. Půlnoc už dávno odbila...
Na co nezapomenout!
Co nesmí takový komentátor zapomenout? U Roberta je to jednoznačné. „Kontaktní čočky. To je nejdůležitější, abych viděl,“ směje se. A také bez přípravy by byl nahraný. „Jednou mi ji ukradli ze služebního auta, když jsem jel na Německý pohár. Dva zápasy z hlavy, jen podle sestav, ty se zvládnout dají. Víc ne,“ přiznává.
Poprvé...
Prvním MS Roberta Záruby je to pražské, z roku 1992. Ovšem už o pár měsíců dřív komentoval hokej na ZOH v Albertville, přesněji v Méribelu. „To byl zážitek. Ve čtyřiadvaceti letech jsem vyjel komentovat hokej na olympiádu, to nebývalo zvykem. Dělalo se československé komentování. Střídali jsme se tři – Petr Vichnar, Ján Lacko a já,“ vzpomíná Robert na svou premiéru na velkém turnaji. Na Hrách si připadal jako Alenka v říši divů. „Olympiáda totiž byla štědrá, všude mrazící boxy se zmrzlinou, čokoládou, k dispozici jsme měli nejrůznější druhy cocacoly, což pro mě bylo nevídané. O novináře se tam starali,“ rozzáří se mu i po letech oči. „Navíc jsme bydleli nad Méribellem, v údolí Les 3 Vallées. To bylo neskutečný, silný zážitek...“
