To je malá Bára - Byla někdy trošku »divá«,

Tatínku, povídej, jaká byla Bára, když jsi ji piplal ke zlatu… FRANTIŠEK ŠPOTÁK žoviálně připouští, že dcerka byla trošku »divá«.

„Poslouchala, ovšem v dorostu měla období, že když se jí něco nepovedlo, tak praštila oštěpem nebo koulí někam do plotu a třeba deset minut byla uražená. Ale pak ji to přešlo. Nakonec je přísná sama na sebe a vyplatilo se jí to,“ usmívá se šťastný otec.

Barča rozhodně nebyla rozmazlená barbína. Naopak. „My jsme neměli auto ani počítač a byli jsme na ni přísní. Nikdo pro ni nepřijel před školu jako pro jiné děti. Proto kolikrát přišla v zimě domů promáčená a zmrzlá jako preclík,“ vypráví pan Špoták „Pak se to projevilo v tom, že když v doskočišti byla kaluž, ona do ní prostě skočila,“ připojuje významně.

U oštěpu držela stráž především matka Ludmila. Oštěpařka z povolání. „Maminka ji oficiálně trénovala jako učitelka ve škole. A přidala se celá rodina. Můj brácha ji masíruje dodnes. Bára to teď splácí všem,“ povídá nadšený František, který dnes trénuje jablonecké naděje. Včera odpoledne byl jako rybička!

„To víte, že jsem se na oslavě napil. Jenže jsem tam hrál na klávesy, tak jsem musel vidět na noty. Abych nedopadl jako šumař,“ culí se táta Špoták.

Porazí dceru? Jejím oštěpem...

Ta ruka, no prostě zlatá! František Špoták trénuje. Hod oštěpem na cíl vzdálený 20 metrů. Proč? Protože 5. září nastoupí v téhle disciplíně proti dceři Báře. Už třetím pokusem se neomylně trefuje, a volá: „Vidíš? Ta ruka, to je přesně jako Bára. A ten oštěp je její. Nechala ho tady před osmi lety, protože se s ním bála vlézt do autobusu. Aby někomu nevypíchla oko,“ chechtá se Bářin otec. Je věčně dobře naložený. „My s tím oštěpem trénujeme v jabloneckém klubu dodnes. To víte, je jich málo,“ vysvětluje rozesmátý František Špoták a vyzývá dceru na souboj: „Porazím olympijskou vítězku.“