Zlatá Barbora Špotáková: Tumáš, Rusko! ZA OKUPACI! Za 23 let české poroby!
PEKING – Fenomenální! Geniální! Infarktové! Symbolické! Klobouk z hlavy, madam! Oštěpařka BARBORA ŠPOTÁKOVÁ (27) vyválčila v Pekingu titul olympijské vítězky! A termín vyválčila není nikterak přitažený za vlasy.
Zahráli ruskou hymnu a ona vyfoukla posledním hodem ruské soupeřce olympijský triumf
Vysněné zlato si zajistila až posledním hodem v závodu. A ještě musel její oštěp uletět 71,42 m, jen 28 cm od čáry světového rekordu! S Marií Abakumovovou, 22letým zjevením z ruského Stavrospolu, svedla česká vrhačka památnou bitvu. A srovnala v ní historické česko-ruské účty!
Vzpomínáte? Právě 21. srpna 1968, na den přesně před čtyřiceti lety, vtrhli do Československa ruské tanky plné vojáků. Nastěhovali se k nám na 23 let… „Tyhle černé vzpomínky se mi honily hlavou po celý závod,“ řekla Špotáková, úřadující mistryně světa.
Už se vzdávala naděje. Sebe samu už považovala za poraženou. Až podezřele svalnatá Ruska se Špotákové postavila jako mnohem silnější soupeřka než Němka Obergföllová. Začala ohromujícím výkonem 69,32 m, Špotáková kontrovala, ale scházelo jí titěrných 10 cm. Když pak Ruska hodila evropský rekord 70,78 m, zdálo se být v promoklém večeru všechno jasné.
A pak se to stalo… Stadionem zazněly tóny ruské hymny hrané vítězce ranní chůze Kaniskinové. Abakumovová zavřela oči a už se viděla, jak takhle zahrají i pro ni. „Tak to prrr!“ nakrkla se Špotáková, byť už ji mnozí viděli v nevděčné úloze lyžařky Neumannové, které olympijské zlato přijde nanejvýš cenným psaním z Lausanne, až »na to« ruské kulturistce přijdou...
„Ta hymna, datum, Ruska v čele, s takovým výkonem… A pak přišla Polka Barbara Madejczyk, strašně mě zmáčkla, jako by mi chtěla vtisknout všechnu svou energii. Bojuj do konce, řekla mi,“ popsala Špotáková.
Jako v transu popadla oštěp a práskla jím do dáli. Letěl, letěl. A letěl! Ohromeně zírala, pak padla na kolena, brada jí poklesla. Vítězství! Zlato je moje! „Bylo to divný, neměla jsem nad sebou vládu. Stála jsem jakoby někde mimo své tělo. Koukáme na sebe, trenér brečí, Lukáš brečí, holky na mě skáčou, objímají mě…,“ vylíčila. „Po dnešku věřím, že atletický pánbůh existuje… Určitě jo!“
Přišlo to shůry... Stal se zázrak!
PEKING – Vylévala si srdíčko ze svého vlastenectví a oči se jí leskly. Co chvíli se ale podívala na hodinky. „Neměli bychom už jít pro tu medaili?“ tázala se ženy ze štábu, co jí stála za zády. Tak moc se těšila na vyhlášení! „Až mi ji pověsí na krk, teprve uvěřím, že je moje.“
Olympijská vítězka Barbora Špotáková. Jak vám to zní?
„Jo, na to si zvyknu rychle a ráda! Zní to pěkně. Ale mě prostě nejvíc těší, že jsem udělala tolika lidem doma radost! Je to takový pocit vlastenectví… Nevím, snad jako když lidi sbírali peníze na Národní divadlo.“
Dojal vás ten konec?
„Já bulela jako želva tady do každé z kamer těch zahraničních štábů. No hrůůůůza!“
Říkala jste jim o 21. srpnu 1968? Že vás právě tahle událost nakopla k vítěznému hodu?
„To víte, že jsem jim to připomínala! Všem. Jen do ruský televize jsem to neřekla. Na to už jsem neměla. Jsem srab…“
Stačí, že jste jí sebrala to zlato! Navíc posledním hodem. Vy, která zpravidla vítězíte první ranou!
„To slyším ze všech stran, vím to o sobě. A přece jsem vždycky říkala, že jednou nádherně vyhraju posledním pokusem. Že ještě takovýmhle a tady, to je neskutečný! Stal se prostě zázrak! Vždyť za ten hod já určitě nemůžu! Vůbec nevím, jak jsem se rozběhla a jak jsem to hodila... Totální blackout, vymazáno. Byla jsem v tranzu. Určitě můj nejhezčí den.“
Co vlastně říkáte Abakumovové?
„Všem nám přijde hodně zvláštní, že se takhle hrozně zlepší. O to líp ale to vítězství chutná.“
Přály soupeřky výhru spíš vám?
„Viděli jste, jak se na mě vrhly, ne? Určitě tam je cítit kus nedůvěry. Přece jen před měsícem házela padesát pět metrů, v Jerezu ji porazila i Jarča Klimeška. A tady hodí sedmdesát půl! Je hrozně narostlá, tak nasvalený děvče jsem v životě neviděla. Ale porazila jsem ji!“
Měla ještě jeden hod. Nebála jste se, že vás ještě přehodí?
„Vůbec. Věděla jsem, že to už hodit nemůže. Že to přišlo shůry a je hotovo. Ale víte co? Naschvál půjdu a všech, co tam seděli v sektoru, se zeptám, kdo opravdu věřil. A ať jsou upřímní! Jen Honza Železný mě furt uklidňoval: Máš na to! To hodíš! To zlato jí nenecháš… Když jsem ho pak, Plecháče, viděla se slzama v očích, to je pohled k nezaplacení!“
Užila jste si to vyhlášení?
„Bylo to jiný než v Ósace. Hodně jiný. Brečela jsem, viděla se na obrazovce, jak vypadám blbě, tak jsem tam zápasila. Ale nemohla jsem se ani nadechnout… Nezapomenutelný večer!“
Ještě jednou: Díky, Honzo!
To Jan Železný objevil zlatou oštěpařku!
PEKING – Poklon za svá tři olympijská prvenství už Jan Železný (42) vyslechl habaděj. Dnes se sluší složit mu ještě jednu. On to totiž byl, kdo v roce 2002 řekl Barboře Špotákové: Vykašli se na sedmiboj a házej oštěpem! „Měla něco v sobě, co se mi líbilo a říkalo mi: Z té může být dobrá oštěpařka!“ vzpomíná. O šest let později je ze Špotákové víc než dobrá oštěpařka. Nejlepší!
A tak měl Železný včera hned dvojí radost. Už dopoledne mu do sobotního finále nečekaně prošel svěřenec Vít Veselý a večer triumfovala Špotáková. „Od kvalifikace bylo jasný, že je skvěle připravená,“ řekl. Už přímo v Pekingu jí ještě naposledy poradil. S tím, jak ustát tlak a unést roli favoritky závodu. „Je třeba si to obrátit. Uvědomit si, že když jsem favorit, tak se mě ostatní bojí,“ zní »zlatý« recept mistra Jana. Báře věří i do budoucna. „Teď už snad každý ví, že hodí i světový rekord!“
Autor: Martin Brejla
