Nagano 1998: Už je to 10 let - Seriál Aha! - Vladimír Vůjtek: Trenére, nejedu
PRAHA – Tahle slova se mu neříkala lehko. Nic jiného ale ve své situaci udělat nemohl. Nechtěl lhát a podrazit tak své spoluhráče. „Trenére, nejde to, nejedu,“ řekl hokejový útočník VLADIMÍR VŮJTEK (35) 1. února, pár dní před olympiádou v Naganu, trenéru Ivanu Hlinkovi.
Tahle slova se mu neříkala lehko. Nic jiného ale ve své situaci udělat nemohl. Nechtěl lhát a podrazit tak své spoluhráče. „Trenére, nejde to, nejedu,“ řekl hokejový útočník VLADIMÍR VŮJTEK (35) 1. února, pár dní před olympiádou v Naganu, trenéru Ivanu Hlinkovi. Ne všechny příběhy, které mají souvislost s OH 1998, jsou radostné. Vladimír mohl být rád, že vir, který mu napadl obal srdečního svalu, jeho tělo nakonec opustil. Co je zlato či ztracená sezona v porovnání se životem?
Ještě deset let po odřeknutí olympiády to je Vladimírovi líto, ale nic jiného udělat nemohl. „Trenére, nejde to. Je to fakt v pr...i, nepřejedu hřiště,“ oznámil Vůjtek trenérovi reprezentace. „Ivan mi dával ještě den, ať neblbnu, že to určitě bude v pohodě. A že si zavoláme zítra. Musel jsem mu říct to samé. Kdybych tam přijel, odehrál bych možná jeden zápas a stejně skončil jako třináctý útočník,“ vzpomíná Vůjtek po deseti letech.
Trenér Hlinka měl v živé paměti, jak zářil na MS 1997 v útoku s Pavlem Paterou a Martinem Procházkou. Úspěch ho katapultoval do Tampy Bay. „Jenže ta nemoc vypukla hned na začátku sezony. Hrál jsem s horečkou, pod práškama. Vedení chtělo, abych nastoupil. Že jde o první zápas sezony, přijdou lidi. A od prvního zápasu jsem cítil bolest na prsou, nemohl jsem přejet hřiště tam a zpátky,“ popisuje své tehdejší problémy.
Jenom kvůli olympiádě sezonu nezabalil hned na jejím začátku. „Byla pro mě hnacím motorem,“ přiznává. O situaci debatoval s manželkou, tátou. Co však bylo nejhorší, nikdo nevěděl, co mu vlastně je. Se strašnou bolestí na prsou chodil od doktora k doktorovi. Až se na všechny vykašlal a vyhledal si sám specialistu. Už měl dost polykání prášků, které pět měsíců nikam nevedlo. Specialista mu udělal veškeré možné testy a zjistil, že jde o Epstein-Barr virus, který napadá obal srdečního svalu. „Prý je v organismu osm až deset měsíců a nedá se s tím nic dělat. Prý musím počkat, až sám odejde z těla,“ vypráví. Odešel koncem léta, o olympiádu tak přišel.
„Oznámením, že do Nagana nejedu, jsem vlastně skončil sezonu.“ Ani kdyby mohl, tak by asi nevrátil čas. „Přišlo mi to líto, když jsem viděl ty zápasy. Nebyl to ale první, ani poslední velký turnaj, kam jsem kvůli zdraví nemohl jet. Asi to byl můj úděl, osud,“ povzdechne si Vůjtek po deseti letech v hospůdce kousek od Staroměstského náměstí, kde i jeho mohly před deseti roky vítat tisíce fanoušků.
Takhle nastartoval kariéru Roberta Langa, jenž se do týmu dostal coby jeho náhradník. Lidé mu klepali na rameno, získal si jejich úctu. „Ocenili, že jsem byl schopný tohle udělat,“ říká Vůjtek. Během olympiády dostal od Tampy volno, sebral se a odletěl domů.
V Klimkovicích na náměstí, ve své hospodě si i s tátou vychutnával olympijské boje. „Vždycky nad ránem jsem otevřel, hospoda byla narvaná lidma, dokonce si nosili svoje židle. Do té doby jsem ani nepil, ale v té hospodě mi přišlo, že bych to mohl zkusit vyléčit jinak, než jen práškama. Možná, že i díky tomu odešel vir z těla dřív. Asi potřeboval spálit,“ popisuje nestandardní léčbu.
Během finále měl radost, ale zároveň mu přišlo líto, že nestojí v řadě, které na krk věší zlaté medaile. „Možná tam byly i slzy. To jsou zážitky, které přijdou jednou za život,“ přiznává muž, který odmítl reprezentaci. Nesobecky, nechtěl jen zabírat místo v sestavě.
Loni ukončil Vladimír Vůjtek kariéru, dal se na dráhu hokejového agenta. Spolupracuje s Kanaďanem Winterem a Jaromírem Henyšem.
Zlatá cesta
14. února – pořád ladíme
Češi si pár dní po příletu a po prvním zápase zvykají na novoty. Jsou překvapeni tím, jak málo se tady ve srovnáním s NHL forčekuje. A hráči, kteří se v mnoha případech nikdy neviděli, také poznávají sami sebe. Mimo led i na něm. „Nemohl jsem si zvyknout na české povely. Párkrát mi automaticky ulítlo anglický slovo,“ prozradil Dominik Hašek, jak pomalu vystupoval z kolotoče zápasů NHL, který olympiáda náhle zastavila. Na tréninku před zápasem s Kazachstánem, jenž se hrál nazítří, si každý uvědomuje, jak výjimečného má tým gólmana. „Myslím, že pro každého hráče bude do budoucna obrovským zážitkem, že mohl hrát před takovým gólmanem a bude na to vzpomínat,“ prohlásil po prvním zápase Robert Reichel. Následující dny mu daly za pravdu…
Na poslední chvíli
V původní nominaci trenérů Ivana Hlinky a Slavomíra Lenera figurovali i útočníci Vladimír Vůjtek a Václav Prospal. Zatímco Vůjtkovu nemoc nedokázali lékaři v té době pojmenovat, u Prospala byl důvod více než jasný – při kolizi s ottawským obráncem Pitlickem si útočník Philadelphie zlomil lýtkovou kost! „Na olympiádu jsem se hrozně těšil, byl jsem zklamaný, že nejedu. Klukům jsem hodně přál, ale zároveň mi bylo smutno,“ říká Prospal, jehož během léčení vyměnili právě do Ottawy. „Tohle byl druhý šok během měsíce,“ vzpomíná.
Díru po něm zacelil v sestavě pardubický Milan Hejduk, nejmladší hráč výběru a tak trochu překvapivá volba. Namísto Vůjtka proklouzl do týmu pittsburghský Robert Lang, jenž dostal přednost před duem z New Jersey Sýkora – Eliáš. Oběma náhradníkům odstartovalo Nagano novou a skvělou část kariéry.
