Ján Lašák, diskžokej v pardubické kabině: Zahraju vám písničku...

To ozvučení by pardubickým hokejistům mohl závidět leckterý profizpěvák. Obří hi-fi věž se zesilovačem stojí na poličce uprostřed kabiny. Výhradní právo na její obsluhu patří brankáři JÁNU LAŠÁKOVI (27). „Máme tu od všeho něco,“ ukazuje kompakty a do stroje zasunuje nejnovější album německé metalové kapely Rammstein Reise, Reise. Za chvíli se zdi otřásají. Spoluhráči s údivem přibíhají, co se to děje. Kapitán Miro Hlinka si zase ze srandy strká do uší ponožky. „Teď si to, Jánko, pouštěj, jak chceš,“ volá na něj se smíchem.

Prozraďte, jaké nové písničky jste si připravil pro finále?
„Ještě nic. Teprve to musím připravit. Něco nového. Vítězného... Ale některé písničky tam musejí zůstat.“

Jaké?
„Hymna. Orchestr. Ale nevím, jestli to můžu prozradit.“

Když jste diskžokej, tak snad ano...
„Úvodní znělka od Metalliky, když měli koncert v New Yorku. Jsou tam slyšet kytary. Je to rytmický, dokáže nás to vyhecovat.“

Podle čeho písničky vybíráte? Je to na vás, nebo musíte výběr konzultovat se spoluhráči?
„Jak kdy. Podle nálady. Ale člověk se snaží vybírat ty starý pecky. Abychom se i trochu zasmáli a uvolnili. Máme tu různé generace, každému se líbí něco jinýho. Ale tyhle starý berou všichni.“

Takže Michal David?
„No, Michal David to zrovna není. Ale třeba Hráč od Turba. Anebo některé slovenské. Záleží podle nálady.“

Stalo se vám někdy, že jste přinesl cédéčko a spoluhráči vás s ním vyhodili?
„Ani ne. Ale když si před zápasem pustím nějakou písničku, co se nelíbí, tak nad tím mávnou rukou. A říkají: Hlavně ať má brankář pohodu...“ (směje se)

Váš spoluhráč Tomáš Linhart poslouchá punk. Nesnažil se vás někdy přesvědčit, abyste ho pustil?
„Ne, ne. On je to tichý chlapec. Ale naše hudba je dost tvrdá, tak snad mu to vyhovuje.“

Pojďme k sérii se Spartou. Už jste nervózní?
„Už to začalo. Už jsem začal dělat svoje klasické rituály. Ani ne tak rituály, jako časový rozvrh. Dodržuju čas, kdy se oblíkám, kdy si omotávám hokejky, atd.“

Popište, jak vypadá váš den před začátkem série.
„Přijdu domů, zařídím pár věcí. Pak si něco uvařím. Zeleninu s grilovanými kuřecími prsíčky. Večer se podívám na film. Mám půjčovnu, vždycky jim říkám, ať mi půjčí nějaký »vítězný« film...“

Manželku se synem máte pořád pryč?
„Ano, jsou v Americe. Ale sledují to po internetu. A telefonujeme si. Jsme dohodnutí, že když se zadaří, tak přiletí. Ale teď tu jsem sám, abych se mohl soustředit na 110 procent.“

Uvědomil jste si, že všechny série v českém play off jste doposud vyhrál?
„Vím to. Těší to, ale vždycky se počítá až poslední zápas sezony. Vítězný.“

Jak to chodí v kabině

Maskot

PARDUBICE: Nemají žádného. Zatím. Crazy Cup – pokreslený sud od piva, který hráče před dvěma lety doprovázel k vítězství v play off – je ale v kabině pořád schovaný. U kustoda
SPARTA: Plyšový pejsek od malého Zelenky.

Pokřik

PARDUBICE: Všechno možné dohromady. Tým prý – stejně jako v minulých sezonách nemá žádného předříkávače.
SPARTA: Vedoucí týmu Jaroslav Velechovský vezme hokejku, mlátí s ní do stolu a předříkává: Co jsme měli udělat? Vyhrát! Co jsme udělali? Vyhráli! Co uděláme příště? Vyhrajeme!

Rituál

PARDUBICE: Každý má svůj vlastní.
SPARTA: Před zápasem se všichni shluknou u maskota, obejmou se a kapitán František Ptáček pronese svou řeč. „Připravuju si je, ale většinou stejně řeknu něco jinýho.“

Špalír

PARDUBICE: První chodí brankář Ján Lašák.
SPARTA: První chodí Tomáš Netík, poslední pak Jan Hanzlík.

Kde se slaví

PARDUBICE: Diskoclub Patapuf.
SPARTA: Restaurantcafé svatého Václava, hospoda Na Mělníku.

Holení

PARDUBICE: Až po sezoně a nejlépe po vítězství. „Ještě to pár dní vydržíme,“ říká Ján Lašák, jeden z »Rumcajsů«.
SPARTA: Stejně jako Pardubice...