Zpověď Zelenkové (68): TAJNÝ SEX SE ŠTAIDLEM! Opustila ho i kvůli Bartošové...
Patří mezi naše nejlepší zpěvačky a na hudební scéně se pohybuje už půlstoletí. Jitka Zelenková (68) muzikou žije. Zpívání u ní vždycky bylo na prvním místě a jak sama říká, nikdy toho nelitovala. I když prožila řadu vztahů včetně jedenáctiletého vztahu s muzikantem Ladislavem Štaidlem (73), jejím životem vždycky byla a je hudba. A tak právě vydává novou desku Intimity…
Paní Jitko, právě slavíte padesát let v showbyznysu. Hudbě jste obětovala celý život…
„Já to rozhodně neberu jako nějakou oběť, hudbu miluju! A když jsem začínala, nikdy by mě nenapadlo, že budu zpívat padesát let! Elán, který jsem měla tehdy, mám i dneska. Tedy co se hudby týká. (směje se) Jsem z hudební rodiny, a rodiče mě od malička vedli k vážné muzice. Začínala jsem hrát na klavír a k tomu jsem si zpívala. Pamatuju si, jak jsem ve škole nutila spolužáky, aby se mnou »svahilštinou« zpívali rock and roll. Pořád jsem někde pozpěvovala. Tatínek byl dirigent Středočeského symfonického orchestru a fandil všem stylům, podporoval mě, ale maminka se na pop dívala trošku s despektem.“
Jak to?
„Dělila lidi na vážnou hudbu a pop, který podle ní nebyl to správné umění. Byla trošku jednostranně zaměřená… Pamatuju si, jak jsem ve dvaceti získala kazetu s muzikálem Jesus Christ Superstar, a jak jsem jí ji nutila poslouchat a ona odmítala. Nebo jak mi ze stěny strhla plakát Jimmyho Hendrixe se slovy: Ta opice musí pryč! Takže jsem s ní trošku bojovala. Nedávno jsem našla elpíčka, která jsem jí kdysi věnovala. A tam je napsáno: Mé mamince, která zas uslyší ten ševelivý hlas! Říkala mi totiž, že mám ševelivý hlas. S takovou obavou jsem vždycky psala věnování. Byla kritik, ale myslím si, že ne vždy na správném místě.“
Jitka Zelenková (67): KOLIK JSEM BRALA ZA SOCIALISMU
Celý článekNikdy vás nepochválila?
„Málokdy. Tak trochu mi podsekávala sebevědomí a s tím pak bojujete celý život. Ať chcete, nebo ne. Pořád zkoumáte, jestli to děláte dobře. Je zvláštní, že jsem měla největší trému, a mám ji dodnes, když přehrávám desku blízkým lidem. To mi takhle buší srdce! Když vidím v publiku známé, tak je to utrpení. Pozvu je, a pak mám trému a strach. S mámou jsem to měla stonásobně. Ona nikdy neřekla: To je dobrý! Nikdy neuznala, že zpívám ne pro krasozpěvy, ale pro sdělení. Tuhle notu jsi mohla zazpívat jinak, řekla. A to mě nesmírně štvalo. Pořád měla pocit, že jsem mohla být slavnější…“
Proč?
„Dívala se na televizi a říkala: To jsi mohla udělat jako ta a ta zpěvačka. Nemyslela to zle, i když tehdy mě to štvalo. Dnes mi ale moc chybí. Rozmlouvám s ní, když je úplněk. Vidím tam její oči, nos a říkám: Maminko, jak by se ti tohle asi líbilo? Možná bys na mě dneska byla pyšná! Jakmile vám odejdou rodiče, tak už nejste dítě. Speciálně máma. Vždyť byla vaší mámou, ať s ní jako dítě vyrůstáte, anebo ne.“
A vy jste dlouho žila u babičky…
„Ano, v Rakovníku, od pěti až do jedenácti let. A víte, co je zvláštní? Můj dvorní textař, Eda Pergner, se kterým jsem se znala od sedmnácti let, měl chalupu v Lužné, což je pár kilometrů od Rakovníka! Takže jsem se tam zase vracela. Jezdívala jsem k nim na prázdniny, třeba na měsíc, a tam vznikaly texty. Nikdy jsem nezpívala o něčem, co bych nezažila, neprožila, anebo co necítím. Psal mi texty přímo na tělo. Jednou mi říkal: Prosím tě, Jitko, ty ani nevíš, jak je to těžký. Ty mě nutíš, abych psal jako ženská!“ (směje se)
Celý rozhovor najdete v Nedělním Aha!