Z tohoto příběhu mrazí: Zabil jsem kamaráda! Odseděl si patnáct let! Jaký měl život?
5 fotografií
Patnáct let strávil v komunistickém kriminále. V tom nejtvrdším. Zabil totiž svého kamaráda. „Pracoval jsem na dráze, tam se za komunistů hodně kradlo,“ začíná čerstvě pětašedesátiletý Josef Fořt s vyprávěním své osudové životní zápletky, která ho na dlouhá léta připravila o svobodu.
Chtěl ho udat, tak mu vlepil smrtící facku
S partou kamarádů, se kterými chodil v polovině 70. let společně do práce, ale i krást, seděli večer v hospodě. „Jenže jeden chytrák řekl, že nás udá. Tak jsem se po cestě domů naštval a dal jsem mu pár facek. On spadnul do řeky a utopil se,“ pokračuje s vyprávěním. Při vyšetřování Josef Fořt nikoho neudal. Vzal všechno na sebe, i všechny společné krádeže. „Kdybych něco prásknul, tak bych dostal třeba tři roky, ale z kriminálu bych nikdy nevylezl živej, tak to dřív chodilo,“ vysvětluje.
Když mu soudce »napařil« patnáctiletý trest, seděli všichni jeho tehdejší známí v soudní síni. „Byla tam i moje stará. Když vynesli rozsudek, tak se mi všichni smáli. Já jsem se jen otočil a říkal jsem jim – Já se vrátim! Já přijdu!“ popisuje klíčový okamžik svého života tehdy 27 letý mladý muž, který si trest odseděl do poslední minuty.
Na svobodě až před sametovou revolucí
Ve Valdickém žaláři s ním byli ti nejhorší kriminálníci. „Třeba zamordovali děti. Já jsem někomu dal pár facek a byl jsem s nima. Hrůza. Byl jsem rád, že jsem to přežil. Celou dobu jsem se jen snažil, abych neslyšel a neviděl, jen jsem se to snažil vydržet,“ vzpomíná. Na svobodu se dostal těsně před sametovou revolucí a následnou prezidentskou amnestií. Od té doby seká dobrotu. Na nějakou mstu neměl ani pomyšlení.
Nový život začal v Pošumaví jako švec
Začal z gruntu. Během víkendového pobytu jedné seznamovací kanceláře se dal dohromady se svojí druhou ženou Evou a z Prahy se přestěhoval do pošumavského městečka Čkyně, kde žije dodnes. Měl dvě děti z dřívějšího nepovedeného manželství, které vídal jen sporadicky, a s novou ženou si pořídili dalšího syna – Jirku. Žili ve společné domácnosti ještě se třemi dalšími dětmi, které přivedla do manželství Eva.
„Vždycky jsme byli veliká rodina. Hodně mě navštěvovali i moji sourozenci. U nás bylo pořád veselo. Někdy až moc, ale nikdy jsem nebyl rád sám,“ říká muž. Ve Čkyni začal nejprve pracovat jako švec, což je jeho původní profese. To ho ale neuživilo, a tak tu pracoval v zemědělském družstvu a potom jako dělník v továrně.
Smůla se vrátila, zemřela mu žena
Pak ale přišla rána. Když bylo Jirkovi devět, tak žena Eva umřela a Josef tak musel vychovávat syna sám. „Mám z něj radost. Vyučil se a našel si dobrý místo,“ konstatuje. Jirka se ale kvůli práci ze Čkyně od táty odstěhoval.
Bohužel se u Josefa v posledních letech projevují následky těžkého úrazu z dětství. Když mu bylo 14 let, spadl asi z patnácti metrů a zlomil si dva obratle a ochrnul na ruce i nohy. Lékaři mu nedávali téměř žádnou naději na uzdravení. Jemu se to ale po dvou letech podařilo „Chtěl jsem prostě žít naplno. Nic jsem nevzdal. O to se snažím celý život,“ vysvětluje.
Dokonce i teď, když má kvůli úrazu problémy s normálním chozením a musí se spolehnout na pomoc francouzských holí. „Ráno se projdu s mým psem Timem. Pak doma musím udělat pořádek, potom jdu třeba na dřevo. Musím chodit, abych se udržel ve formě,“ uvádí.
Přesto má pořád elánu na rozdávání, rád si zajde na pivo a občas vyrazí i k muzice. „Když začnou hrát, tak by nohy chtěly tancovat. To nemůžu vydržet. Já jsem měl vždycky zábavy hrozně rád. Jenže teď už mi nohy tak neslouží,“ uzavírá.
Sedmdesátá léta v Československu: Jak to tehdy chodilo v těžkém žaláři?
Josefe, popište nám první minuty po nástupu do vězení!
„Když jsem nastoupil, dostal jsem od muklů nakládačku, abych věděl, zač je toho loket, a uvědomil jsem si, kde jsem a co jsem zač.“
Co se dělo pak?
„Pořád jsem se snažil, abych pobyt ve vězení přežil. Proto jsem makal a poslouchal bachaře. Pak už si nepamatuju, že bych měl nějakej konflikt.“
Pracoval jste?
„Celou dobu jsem makal. Ve Valdicích byly přímo v areálu sklárny, kde se dělalo většinou technické sklo. Já jsem pracoval v dělnických profesích, potom i jako kontrolor.“
Kolik jste za to měl?
„Za měsíc se dalo vydělat i 10 – 12 stovek. Jeli jsme na výkon a na normy. Asi tak půlka byla pro mě, zbytek si vzali za hadry a proviant. Já měl ale velký dluhy, tak jsem nikdy neměl moc velký kapesný, moc mi nezbylo. Taky jsem se snažil něco poslat domů.“
Na pracovišti k žádným konfliktům nedocházelo?
„Hodně se tam vězni sebepožkozovali, protože nechtěli makat. Sypali si něco do očí, podřezávali žíly. Někdo tam i oslepl. Byli to blbci. Já jsem to nedělal. Když se mi nechtělo makat, tak jsem řekl, že se na to vyseru. Tak mě šoupli na dvacet dní na samotku. To se stalo asi třikrát. Když nějakej mukl ležel na ošetřovně, tak odtamtud chtěl odnést nějaký prášky. Ty pak fetoval na cele, nebo se vařily silný čaje, třeba čtyři pytlíky, aby člověk líp makal. Já ale prášky nebral.“
Jak vypadal váš den?
„Makali jsme na ranní a odpolední směnu. Od šesti do dvou nebo od dvou do desíti. Potom byl oběd a ve tři vycházka na dvorku. Pak jsme byli na cele, potom večeře a pak zase na celu. Každej den to samý. Patnáct let… V noci jsme hráli tajně karty u svíček. Když na to přišel bachař, tak nám někdy prachy sebral. Jinak byli bachaři v klidu.“
Jste s některými vězni, se kterými jste seděl, ještě v kontaktu?
„S asi čtyřma muklama jsem se potkal ještě v civilu. Zajeli za mnou domu. Teď už jsem ale dlouho nikoho neviděl.“
5 fotografií
