Ochrnutá Marcela Prázdná (43): Budu psát dopisy očima!
Vžít se do situace člověka, jemuž nemoc odepřela základní schopnosti, jako je třeba pohyb, není snadné.
Jaké jsou jeho myšlenky a pocity, když leží uvězněn v posteli s vyhlídkou, že bude hůř? Marcela Prázdná (43) byla zdravá, potom však přišla zákeřná nemoc: roztroušená skleróza. A už 10 let je ochrnutá od nohou až ke krku.
„Vdala jsem se a ve dvaceti letech porodila syna. Pak začaly problémy s pohybem,“ zavzpomínala na začátky nemoci. Nejdřív se podpírala hůlkou, pak přišly berle a později vozík.
„Ten jsem nejprve ovládala sama, později pomohl elektrický pohon. Teď už deset let ležím na lůžku. Dřív jsem mohla aspoň sedět, teď už ne,“ vypráví Marcela, která je od třiatřiceti let odkázána na pomoc okolí. Nejprve byla doma, nyní tráví už čtvrtý rok v Centru sociálních služeb v areálu staré prostějovské nemocnice.
Zaviděla jsem zdravým...
S krutým osudem nebylo lehké se vyrovnat. Zlost se střídala s lítostí. „Bolelo mě, že nejsem jako ostatní. Se závistí jsem se dívala na mladé maminky, jak chodí vyfešákované s kočárky,“ svěřila se.
Svému dítěti nemohla poskytnout to, co jiné matky. „Nejhorší krize jsem prožívala pokaždé, když se nemoc zhoršila – když přišel vozík nebo když jsem se už nedostala sama z postele a tak dále,“ popsala nejhorší okamžiky života.
Smíření nakonec přišlo
Pak teprve přišlo určité smíření a optimismus. „Nerada bych byla ubrečená a všechny tím obtěžovala. Nejvíc mi pomáhá, když za mnou chodí návštěvy, s nimiž si můžu popovídat. Nejvíc mi chybí úplně obyčejný život, kontakt s lidmi a zážitky,“ říká.
Před několika dny získala od společnosti ADRA dárek – počítač ovládaný pohybem očí. „Děkuji všem lidem, kteří na něj přispěli. Ráda bych na něm psala své básně a emaily synovi. Bojím se o něj, ze všeho nejvíc si přeji, aby zůstal zdravý,“ vyslovila své největší přání těžce zkoušená žena.
