Honzík Nejedlý se také nevrátil domů. Už ho hledají 12 let... Maminka Ivana: Pořád nevím, co se stalo!

Paní Nejedlá, co první vás napadlo, když jste slyšela o Aničce?

„Že je to průšvih. Je moc malinká.“

Která doba byla pro vás nejtěžší?

„Příšerné byly první tři měsíce. Měla jsem pocit, že nemůžu pryč z Prahy, pořád jsem si říkala, co kdyby, i když jsem uvnitř věděla, že se už nic nezmění.“

Kdy jste ztratila naději?

„Po těch třech měsících. I když už po měsíci jsem si říkala, že to není dobré.“

Máte vlastní verzi, co se mohlo stát?

„Promítly se mi v hlavě všechny strašné filmy. Všechno se mohlo stát. Je lepší nad tím nepřemýšlet.“

Co by pro vás znamenalo, kdyby se našly Honzíkovy ostatky?

„Bylo by to pro mě potvrzení, že to tak je. Že by se vrátil živý, s tím už nepočítám. Teď mě ale hlavně drtí, že nevím, co se stalo.“

Vadilo vám něco na přístupu okolí?

„Když o tom lidé pořád chtěli mluvit. Nechtěla jsem. Naštěstí to pochopili.“

Vzpomínáte si, jak fungovala policie?

„Štvali mě od počátku. Všechno bylo nějak pozdě. Ani psy nenasadili hned. Honza zmizel v sobotu, strašně pršelo, a oni přivedli psa v pondělí. To, že nás vyslýchali, chápu, ale měla jsem z nich pocit, jako by šli po nás.“

Co informace od lidí a senzibilů?

„Ozývali se jich mraky. Jezdili jsme po celé republice. Kdyby to nebylo trestné, tak senzibily postřílím.“

Jak se se zmizením dítěte dá vyrovnat?

„Nedá. Jediné, co pomáhá, je čas.

Co když přijde den Honzových narozenin?

„Nepřipomínám si to. Když si to přece jen v ten den uvědomím, jsem naštvaná. Rituály nesnáším. Bylo by to sebetrýznění.“

Co byste rodičům Aničky vzkázala?

„K tomu není co dodat. Jedině čekat. Co si já myslím, by jim nepomohlo.“

Honzík zmizel, když mu bylo 10 let.