Karel Pavela: Přes půl století jsem byl slepý!

Výbuch a panika. Já nevidím!

Stejně jako každý mladý kluk, si i Karel Pavela, užíval života. Sportoval, zajímala ho děvčata, rád se bavil. Vyučil se tavičem barevných kovů a nastoupil do kovohutí. Bylo mu sedmnáct let a svět pro něj měl tu nejsladší chuť. Jenže přišel okamžik, který vše změnil. „Pracoval jsem na odlívání duralu a ono nám to vybouchlo. Roztavený kov, který měl 740 stupňů mi vletěl do obličeje. Začal jsem hořet celý. Když mě chlapi uhasili, uvědomil jsem si, že nevidím. Měl jsem popálené ruce i nohy, ale nejvíce to odnesly oči. Pamatuji si, že jsem jen začal křičet: Nevidím, nevidím! Bolest jsem v té chvíli vůbec nevnímal, jen tu hrůzu, že jsem ztratil zrak,“ vzpomíná na otřesný okamžik pan Karel.

Doktor řekl: Smiřte se se slepotou

Přestože se mu dostalo lékařské pomoci, oči byly poškozené příliš. „Podstoupil jsem několik operací, kdy mi transplantovali rohovku od dárců. Jenže oči se pokaždé zakalily, takže mi pan doktor oznámil, že se nedá nic dělat a že se s tím musím smířit,“ vypráví smutně, ale rychle dodává: „Byla to studená sprcha, ale nehodlal jsem kapitulovat. Naučil jsem se braillovo písmo, v Praze si udělal masérský kurs a začal pracovat v lázních v Teplicích nad Bečvou. Pořád jsem si říkal, že se s tím musím naučit žít!“

Situace byla velmi složitá i pro Karlovu maminku, což on velmi citlivě vnímal. Každý večer ji navíc slyšel, jak se modlí a pláče. Rozhodl se, že jí nesmí zůstat na krku. „Začátky samozřejmě byly těžké, ale já byl odjakživa optimistou,“ usmívá se pan Karel.

Láska na první dotek

Na svém novém pracovišti si nevidomý masér brzy zvykl a stal se mezi personálem a pacienty pro svou milou povahu oblíbeným. „Nejhorší bylo seznámit se s prostředím, všechno si jak se říká ošahat. To se mi ale podařilo poměrně rychle. Pak už se mi všechno dařilo lépe. Největší odměnou pro mě bylo, když si mě pacienti pochvalovali a rádi se ke mně vraceli,“ konstatuje pan Pavela. V práci se seznámil se svou manželkou. „Pracovala se mnou její sestřenice, která ji jednou přivedla. Pak jsem byl pozvaný k nim do vesnice na tancovačku. Požádal jsem ji o tanec a když jsem ji vzal do náruče, bylo mi krásně. Zaujal mě na ní její příjemný hlas a postava. V duchu jsem si říkal, jak by bylo pěkné, kdybychom spolu začali chodit,“ prozrazuje se šibalským úsměvem pan Pavela.

Rodiče nadšeni nebyli

„Když jsem Karla viděla poprvé, tak jsem se před ním schovávala. Styděla jsem se. Nikdy jsem totiž nevidomého člověka neviděla,“ vzpomíná na první setkání paní Marie. „Ze začátku jsem s Karlem chodila spíše z lítosti, to se ale brzy změnilo v lásku,“ dodává Marie. Po třech měsících pak pan Karel požádal Marii o ruku. „To víte, moje rodina z toho nadšená moc nebyla. Moje maminka říkala, že je to velká oběť, že jsem potvora a že to nevydržím. To mě docela zaskočilo. Ale vidíte, jak nám to spolu krásně vydrželo. Dodnes se máme moc a moc rádi,“ pokračuje paní Marie.

Syny učil jezdit na kole

Krátce po svatbě se jim narodil první syn Karel. Za čtyři roky na to další potomek – Marek. „Když mi manželka poprvé v porodnici dala do náruče syna, rozplakal jsem se... Bylo mi líto, že ho nevidím. Zatímco my s manželkou jsme plakali, on si spokojeně spinkal,“ vzpomíná dojatě pan Karel. Přesto se snažil, aby jeho kluci nijak nestrádali a i přes svůj handicap se jim maximálně věnoval. „Učil jsem je jezdit na kole, jezdili jsme na lyžích, sportovali jsme,“ říká pan Karel, který byl celý život i velice zručný. „Nebyl pro mě problém opravit ledničku, vypínač, vysavač nebo vyměnit pojistky,“ konstatuje pan Karel.

Mamko, nevypadáš špatně!

Když už se zdálo, že svou rodinu pan Pavela nikdy neuvidí, našel novou naději přímo pod svými prsty. „V časopise psaném braillovým písmem jsem si přečetl, že jakýsi oční chirurg Stodůlka vrátil zrak ženě, která šestnáct let neviděla. Hned jsem se rozhodl, že bych zkusil podstoupit poslední operaci. Neměl jsem už co ztratit,“ vysvětluje Pavela. Po prvních pokusech se výsledek nedostavil a pan Karel už ztrácel i tu poslední jiskřičku naděje. „Jenže pak mě pan Stodůlka pozval znovu, řekl mi, že jde jen o běžné vyšetření, místo toho mě ale vzal na operační sál, kde mně transplantoval americkou umělou rohovku,“ říká pan Karel. Ráno, když se probudil, byl tak zvědavý na výsledek, že si sám sundal obvaz z očí a... Zůstal jako opařený! „Začal jsem postupně vidět! Nejdříve jsem poznal červenou propisku, co máme na lednici. Ten pocit byl nepopsatelný,“ líčí pan Pavela. Jeho zrak se poté každým dnem zlepšoval. „Teď už si dokážu i něco přečíst. Jsem úplně jiný člověk. Ráno vstanu, vytáhnu žaluzie a dívám se na panelák naproti,“ svěřuje se dojatě pan Pavlata. A jaká byla jeho reakce, když poprvé uviděl svoji manželku? „Řekl mi: mamko, nevypadáš vůbec špatně... Ty jsi před padesáti roky musela být ale krásná žena,“ prozrazuje s úsměvem paní Marie. Unikátní operace vyšla na dvě stě tisíc korun. Vzhledem k tomu, že tento zákrok pojišťovny nehradí, zaplatí ji oba dva synové. „Moc a moc děkuji panu Stodůlkovi i mojí rodině, že mi splnili to, po čem jsem celý život tak toužil,“ uzavírá se slzami v očích pan Pavela.

Červená tužka byla první, co pak Karel znovu spatřil.

Televize je pro Karla doslova novinkou.

„Snažím se dohnat, co se dá. Přes padesát let jsem nic nečetl,“ říká Karel Pavela.

Karel v době, kdy byl jeho svět jen černočerný.

Jako slepý se i ženil.

Svou manželku a děti neznal v této době jinak než po hlase a hmatu.