Václav Hušner: Věřil jsem, že rakovinu porazím
Před čtyřmi roky mu lékaři objevili v hlavě nádor. Nacházel se na konci nosohltanu a nebylo možné ho operovat. Prognóza lékařů byla krutá, zhruba měsíc života. Pan Václav Hušner (71) podstoupil chemoterapii a 36 cyklů ozařování. Od počátku věřil, že se s nemocí vyrovná, a jinou možnost si nepřipouštěl. S podporou rodiny svůj zápas vyhrál. Při poslední kontrole se dozvěděl, že nádor zmizel.
Manželce řekli, že mu zbývá měsíc života
Pan Václav trpěl dlouhodobě rýmami, což není u někoho zas tak nic neobvyklého. Jeho průběh rýmy však nebyl klasický. Nemohl pořádně dýchat, v noci se dusil. Postupně se přidávala silná únava, byl ospalý a často si musel jít lehnout, aby si odpočinul. „Ta únava byla hrozná, nepopsatelná. Stačilo, abych chvíli fyzicky pracoval, například pořezal na chalupě jeden stromeček a musel jsem si lehnout. Bolesti jsem necítil žádné, jen ta únava byla nesnesitelná,“ vzpomíná pan Václav na okamžiky, které ho přivedly do ordinace lékaře.
Chce to další testy
Tam podstoupil vyšetření nosohltanu a nález byl negativní. Ošetřujícímu lékaři se však výsledky nezdály, a tak pan Hušner prodělal náročnější vyšetření. Hlubší biopsie odhalila zhoubný nádor v hlavě, na konci nosohltanu. Jeho manželce tenkrát sdělili, že má před sebou zhruba měsíc života. Operace nebyla vzhledem k umístění nádoru možná, tak přišla ke slovu chemoterapie a po ní ozařování. „Když mi lékaři diagnózu oznámili, měl jsem nejdříve strach. I když jsem založením optimista, první tři dny jsem se bál, co se mnou bude dál. Také jsem si položil otázku, proč se to stalo zrovna mně. Později jsem pochopil, že ta otázka je nesmyslná. Prostě se to stalo. Bral jsem to jako cestu, kterou musím projít, abych se dostal dál. Jsem věřící, a tak jsem to chápal. Zeptal jsem se doktorů, jakou mám šanci, a když mi na 40 procent garantovali, že mi pomůžou, šel jsem do toho. Byla to šance a já věřil, že to dokážu,“ říká pan Václav, který svou nemoc před nikým netajil. Zároveň každému říkal, že boj s touto chorobou v žádném případě nevzdá.
Vlasy mu při chemoterapii neslezly
Jelikož nádor nešlo operovat, nastoupil nejdříve na chemoterapii a potom absolvoval celkem 36 cyklů ozařování. Přihlásily se klasické účinky léčby, ale nebyly tak silné jako u jiných pacientů. Nechutenství nebylo tak markantní, ani úbytek na váze nebyl dramatický, zhubl zhruba 4 kila. Od ozařování měl sice spálené patro, ale vůbec mu neslezly vlasy. „Možná to bylo i tím, že jsem věřil ve vyléčení a nic jiného jsem si nepřipouštěl. Únava zmizela asi po třech měsících léčby a postupně se mi vrátila i ztracená váha a chuť. Bylo to i tím, že mi manželka nosila do nemocnice jídla, která jsem si zrovna přál. To, že se vše vracelo do normálu, pro mě byla i velká psychická vzpruha,“ líčí svůj úspěšný boj s nemocí bývalý sportovec, který hrál vrcholově házenou a také basketbal. Hodně mu v nejtěžších chvílích jeho života pomohla manželka a jeho dvě dcery. Navštěvovaly ho v nemocnici a hlavně mu věřily. Později mu sice lékaři ještě objevili metastázy ve štítné žláze, ale operativně se jim je podařilo odstranit.
Po čtyřech letech se cítí skvěle
Při otázce, zda ho alespoň na chvíli napadlo obrátit se i na léčitele, se pan Václav na chvíli zamyslí. „Napadlo, určitě mají svůj smysl. Nezbytní jsou pochopitelně lékaři, jejich péče, ale nakonec záleží vše jenom na vás. Rakovina je totiž nemoc hlavně psychosomatická, vychází ze stresů a z osobních problémů. Já jsem například pracoval jako geolog 12 až 14 hodin denně, z toho občas vznikaly i rodinné problémy, protože jsem byl doma nervózní. Bral jsem to jako varování. Jako by někdo nahoře řekl – buď se změníš, nebo půjdeš pryč!“ říká muž, který se v současné době cítí zase skvěle. Jeho velké díky patří motolské onkologii. Při poslední kontrole se od lékařů dozvěděl, že nádor zmizel, ve svých jednasedmdesáti letech chodí dokonce ještě do práce. Více si prý váží života a malichernosti a nicotnosti, které ho dříve dokázaly rozčilit, ho nyní vůbec nevzrušují. Zatímco po léčbě chodil na pravidelné kontroly po třech měsících, teď už jen jednou za rok. Obavu z toho, co mu lékaři sdělí, prý velkou nemá. „Toho strachu tam je asi tolik, jako když jdete někam na nějakou zkoušku,“ říká životní optimista, který si své zkušenosti s touto těžkou nemocí nenechává pro sebe. Chodí se o ně podělit do občanského sdružení Amelie, které sdružuje lidi ohrožené nebo bojující s rakovinou. Všem zároveň říká, že šance existuje vždy a záleží, jak ji kdo uchopí.
