Jak se mají hlavní aktéři výměny miminek - Zpověď 3 roky poté...

Srdceryvná kauza dvou miminek Verunky a Nikolky z třebíčské porodnice hýbala svého času celou zemí. Dnes, po třech letech od narození holčiček ještě stále není vyřešena soudní pře rodičů s nemocnicí, která nechce platit vysoké odškodné. Již přes osm měsíců se v kauze nic nového neodehrálo a rodiče stále jen stěží hledají cestu ke svému vlastnímu dítěti.

Jak se cítíte tři roky poté, co celá kauza proběhla? Je všechno v pořádku?
Jaroslava Trojanová: „Spokojení pořád nejsme. Stále v nás je to, co se stalo, a asi ještě hodně dlouho bude. Ten rok s Verunkou mi pořád chybí. Neznám ji od úplného miminka, neznám ji celý ten rok, a to mi strašně chybí. Myslím si, že ten první rok mateřství je pro matku nejdůležitější, vypiplávat to malinké miminko, kojit ho a to všechno je pryč, to všechno u Verči neznám.“

Nikolka k vám jezdí pravidelně jednou za tři týdny. Jak takové vzájemné návštěvy s Nikolkou a jejími rodiči probíhají?
Jaroslava Trojanová: „Tak nějak se střídáme.“
Libor Broža: „Jednou my, jednou oni. Je to o tom, jak dovolí čas. Vždycky se nějak dohodneme.“

Chystáte nějakou společnou oslavu narozenin?
Libor Broža: „No tak úplně společná oslava to nebude, pojedeme k Čermákovým pro Nikolku, která u nás přes víkend bude. Pak si oni přijedou pro Verunku a ona bude přes víkend u nich.“
Jarolava Trojanová: „Holky budou mít malou oslavu a v neděli chceme mít klid, aby měly holky čas si pohrát s dárky, protože ji k večeru zase povezeme zpátky.“

A jak se holky snáší?
Jarolava Trojanová: „Velmi dobře, takřka bez sebe nemohou být. Velmi se skamarádily, což je dobře. Chvilku nejedeme za Nikolkou a Verča se hned ptá, kdy už ji zase uvidí a kdy tam pojedeme. A co mi paní Čermáková říkala, tak u Nikolky je to to samé, hrozně se sem těší.“

Když spolu takhle holky tráví dost času, nebyli jste třeba na společné dovolené?
Libor Broža: „Ne, nejsou na to finance.“
Jarolava Trojanová: „Peníze nebyly, ale měli jsme tu Nikolku na týden o prázdninách, což bylo fajn.“

Máte už nějaké společné plány na Vánoce?
Jarolava Trojanová: „Konkrétní plány ještě nemáme, ale měli bychom něco vymyslet, chtěli bychom si Nikolku půjčit na jeden, na dva dny. Už jenom proto, že Nikolka tady najde nějaké dárky pod stromečkem. A Verunka zase bude mít něco u Čermáků.“
Libor Broža: „Minulý rok to tak bylo. Ježíšek chodí do obou rodin.“

Omluvil se vám alespoň někdo z nemocnice?
Jaroslava Trojanová: „Tehdy na začátku proběhla taková omluva, o kterou jsme si v podstatě sami museli říct. Moc se jim nechtělo. Tehdejší ředitel nemocnice přijel, dal nám podepsat nějaký papír, na kterém byla napsaná omluva nemocnice, a zase odešel. Nějaká lítost, nebo něco, to v tom vůbec nebylo cítit.“

Vaše kauza patřila k jedněm z nejsledovanějších vůbec. Jak na to reagovali lidé?
Jaroslava Trojanová: „Chodilo nám hodně dopisů od obyčejných lidí. Většina z nich nám vyjadřovala podporu, to bylo fajn. Například jeden pán nám nabízel, že má penzion a že by nás i s Čermákovými klidně zdarma ubytoval, abychom si odpočinuli a tak. Byly ale i negativní reakce. Nějaký anonym nám zase psal, že jsme úplné slepice, když nepoznáme ani vlastní dítě po porodu a tak.“

Nepřemýšleli jste například, že byste malé Veronice pořídili bratříčka nebo sestřičku?
Jarolava Trojanová: „Tak o tom určitě přemýšlíme. Tak jedno bychom ještě určitě chtěli.“

Byla jste někdy od svého porodu v třebíčské nemocnici?
Jaroslava Trojanová: „Že bych tam někdy s něčím ležela, to ne. Ale byla jsem tam za kamarádkou v porodnici a to byl hodně divný pocit. Vůbec jsem se tam necítila dobře. Že bych si tam šla někdy lehnout nebo nedej bože rodit, to vůbec nepřichází v úvahu. Raději kamkoliv jinam, ale tam už nikdy.“

Když se ohlédnete zpět, stálo za to se začít vůbec soudit?
Libor Broža: „Určitě. Kdyby na to přišlo znovu, rozhodl bych se stejně. Sice se pak propíraly veřejně velmi soukromé věci, ale nelituji toho. Bylo to lepší než pokorně mlčet a nemít žádnou satisfakci.“
Jaroslava Trojanová: „Ano, přesně tak. Bylo to nepříjemné a dotklo se nás to velmi, ale z principu to bylo správně. Upozornit na ten případ už jen proto, aby se neopakoval, aby o tom všichni věděli, co se stalo a aby si lidi dávali pozor.“

Stále jenom čekají

Poslední soud ve věci záměny miminek proběhl v lednu. Původně obě rodiny požadovaly odškodnění ve výši 12 milionů korun, soud nakonec rozhodl o celkovém odškodném 3,3 milionu Od té doby všichni čekají, jak rozhodne vrchní soud. „Soud nám přiřkl odškodnění, ale nemocnice se proti němu odvolala. Odvolání padlo v březnu a od té doby se neděje vůbec nic. Za soudní řízení jsme museli dát zhruba 150 tisíc korun a tuto částku jsme si půjčili od jednoho známého. Je to sice blbé, ale člověk si musí půjčit i na to, aby se dovolal spravedlnosti. Stále to není uzavřené a stále nám nikdo žádné odškodné nedal. Tedy kromě kraje, který nám přispěl sto tisíci,“ říká jeden z tatínků Libor Broža.