Jaroslav Pouzar: Zápas s leukemií
5:00 - Jméno Jaroslava Pouzara (57) je pro každého z nás nerozlučně spjato s hokejem. Válel za České Budějovice, národní tým a také za kanadský Edmonton Oilers, se kterým získal tři poháry ve slavném Stanley cupu a s tím spojené tři zlaté prsteny. Hokejovou kariéru ukončil jako čtyřicetiletý v Německu, odkud si přivezl titul mistra tamní ligy. Svůj nejtěžší zápas v životě však svedl před pěti lety mimo kluziště, kdy jeho soupeřem byla leukemie.
Nejdříve se objevily modřinky
Nemoc ho zasáhla v létě 2004 nečekaně, bez varování a bohužel již v pokročilém stadiu. Ještě krátce před tím hrál fotbal a hlavní příznaky leukemie, jakými jsou únava a slabost, vůbec nepociťoval. „Jednou přišla manželka domů a zeptala se mě, jestli jsem se někde pral. Nechápal jsem. Až když jsem se podíval do zrcadla, uviděl jsem modřinu na víčku. Další se mi udělala na boku a žena mě okamžitě donutila navštívit lékaře. Po rozboru krve mi doktor řekl, že musím přijít ještě jednou. Že bych mohl mít leukemii mě vůbec nenapadlo,“ vrací se ve vzpomínkách na počátky nemoci Jaroslav Pouzar.
Počítal jsem, kolik mi zbývá času
Když mu pak primář v budějovické nemocnici sdělil, že má leukemii stejného typu jako bývalý politik Josef Lux, polil ho pot. „Věděl jsem, že bývalý ministr nemoc nepřežil a v duchu jsem uvažoval, kolik času mi ještě zbývá. Myslel jsem na malého syna, na své nejbližší a počítal s nejhorším,“ prozrazuje nejtěžší okamžiky svého života. Nemoc postoupila do druhé fáze a po konzultacích s předními odborníky v Brně a v Praze se pacient ocitl na interní hematologické klinice Brno Bohunice, u profesora Jiřího Vorlíčka. Tam také prodělal první chemoterapii, užíval spoustu léků a každým dnem doufal, že se včas najde vhodný dárce kostní dřeně. Transplantace byla jeho jediná záchranou.
Transplantace k Vánocům
Dárce se našel, byl z Německa, byl stejného věku a urostlý. Protože to chtěl mít za sebou ještě před Vánocemi, nastoupil Jaroslav Pouzar do nemocnice začátkem prosince. Čekala ho nová chemoterapie a týden na to, 15. prosince 2004, transplantace. Jeho kostní dřeň se shodovala s tou dárcovou v devíti z deseti znaků. Tři neděle byl uzavřený v naprosté izolaci a s manželkou komunikoval pouze přes mikrofon. První tři dny se pro něho změnily v peklo. Nebylo mu dobře, trpěl depresemi, různými zdravotními problémy, horečkami a nevolností způsobenou léky. Nízké nemocniční stropy na něho doslova padaly. Ani v těchto těžkých chvílích si však prohru nepřipouštěl. Věřil, že nemoc zvládne. A zvládl. Jeho sportovní duch zvítězil. „Psychicky mi nejvíc pomohla manželka, která se mnou trávila část pobytu v nemocnici, a také kamarádi a lidi, které jsem ani neznal. Byl jsem dojatý, když se mi nabízeli na internetu jako dárci kostní dřeně a drželi mi palce,“ vzpomíná hokejista, kterému spoluhráči přezdívali kapr. Ne prý z toho důvodu, že jeho otec byl jihočeský porybný, ale proto, že při hokeji dýchal s otevřenou pusou.
Nemá chuť ani čich
Po úspěšné transplantaci se životní styl Jaroslava Pouzara částečně změnil. Stejně jako pohled na život. Jeho přáním je udržet si zdraví, což se mu díky rodině a hlavně manželce daří. Horší je to se sportováním, kterému se vždy naplno věnoval. „Nemoc mě po transplantaci omezila ve sportu. Mám špatnou rovnováhu a středně těžké astma. Co se týče jídelníčku, můžu si dopřát v podstatě co chci. Bohužel se mi po transplantaci ještě nevrátila chuť a také čich mám špatný. Můžu jíst jakoukoliv dobrotu a je mi to v podstatě jedno,“ upřesňuje slavný hokejista, který se poslední rok cítí úplně nejlépe. Ještě loni ho trápila ochrnutá tvář po vnitřním pásovém oparu, dnes už je to z osmdesáti procent v pořádku. Zatímco po transplantaci vážil 70 kilogramů, dnes má opět svých 95 kilo, které měl před nemocí. „Teď zase budu muset něco shodit,“ dodává s úsměvem.
