Snímky, z kterých jde ještě dnes hrůza: Troubky po 20 letech!
Hodinu a půl před půlnocí 7. července 1997 zažily moravské Troubky apokalypsu, o které se nikomu ani nezdálo. Přívalová vlna smetla prakticky celou obec, bez újmy zůstalo jen pár baráčků. Po letech, kdy zde postižení povodněmi postavili nová stavení, přišla v roce 2010 velká voda podruhé. Naštěstí ta si už lidské životy nevyžádala. Pokud by nyní přepadla Troubky taková povodeň jako právě před 20 lety, dopadly by s největší pravděpodobností stejně!
Manželé Anna (72) a Zdeněk Lehcí (76) jsou svoji už 54 let a obě smutné události potkaly také jejich rodinu. Dnes žijí v baráčku, který v Troubkách koupili po prvních záplavách. Pokud se vydají na místo, kde bydleli až do roku 1997, smutku se neubrání. Po jejich domě zůstala jen zatravněná plocha s vejminkem, který tehdy nespadl. „Je mi jasné, že ve městech asi nepochopí, proč jsme se hned po tragédii neodstěhovali jinam, ale je to prostě o lásce k vesnici,“ říká Zdeněk Lehký.
• V Přerově peklo, doma sluníčko
Přiznává, že pamatuje už hodně vody, ale o takové povodní se mu ani nezdálo. „Ještě když jsem v osudný den odpoledne odjížděl z práce v Přerově na kontrolu k ušnímu, bylo všude sucho. Za půl hodiny už ale voda tekla po chodnících, pod sníženým podjezdem jsem jen tak prošel,“ líčí pan Zdeněk. Vzpomínky mu vytanou na mysli, jako by to bylo včera.
Než přijel autobus, kterým se vracel domů, vytvořil se na pravém břehu Bečvy močál. Podivoval se, co to může být. Po příjezdu do Troubek ale nebylo po vodě ani stopy. „Svítilo sice sluníčko, ale tipovali jsme, že se valící voda nezastaví v Přerově, ale dojde až sem, protože je naše obec položená níže.“
Měl zrovna auto postavené na špalcích, ale pro jistotu na něj rychle nasadil kola. Co kdyby… „Stoupající hladinu jsme chodili kontrolovat k mostu. Bylo tak málo vody, že nás nějaké záplavy ani nenapadly. Pro jistotu jsme se byli podívat ještě tak tři hodiny před půlnocí do sklepa, zda do něj neteče voda a chystali se zalehnout. Jenže po desáté hodině jsme slyšeli šplouchání. V tu dobu valící se voda už pohřbívala jeden barák za druhým,“ vzpomíná na krušné okamžiky Zdeněk Lehký, který nedávno prodělal těžkou operaci.
• Zachraňoval metrák cukru
Do sklepa se tak vydali znovu, aby utěsnili odpadovou rouru a nedošlo k jejich vytopení v bytě. „Voda však měla čím dál větší tlak. Vyběhli jsme ze sklepa před dům. A hladina náhle dosahovala po kolena. Vletěli jsme zpátky do domu, abychom pobrali aspoň doklady a nějaké cennosti. Ještě jsem se snažil duchapřítomně, ale naivně, zachránit metrák cukru právě dovezený z Němčic jeho přenesením na stůl a v dílně různé elektrické nářadí povytahoval na pracovní ponky. Nakonec to vše bylo zbytečné,“ říká bývalý zámečník.
• Barák z vepřovic neměl šanci
„Přesně rok před záplavami si naše dcera s manželem postavili na baráku nástavbu, takže já jsem mezitím vyběhla za nimi, aby se rychle sbalili a odjeli do Chropyně. Věděli jsme, že tatínek postavil dům ze dvou třetin z vepřovic, tedy z nepálených hliněných cihel, a jen část byla z pálených cihel, protože stavební materiál se tehdy sháněl všelijak. I proto bylo půl vesnice postaveno z takovéhoto bláta,“ dodává Anna Lehká.
• Dům zdemolovala těžká kláda
Zatímco se Lehcí vydali za dětmi do Chropyně, potápějící se barák nechtěl za žádnou cenu opustit jejich pes. Vlčí špic hlídal po celou dobu záplav z míst, kam voda nedosáhla. Z Troubek všichni prchali, kam to jen šlo a pan Lehký připomíná: „Někteří lidé za to zaplatili životem. Nemohoucí, ale i ti, kteří z toho byli v šoku a nevěřili tomu, že by je voda mohla smést, až na ně domy spadly.
My jsme měli za to, že vše pro nás nebude tak horké a po návratu budeme moci v našem domě zase bydlet.“ Vypadla ale čelní zeď. K devastaci baráku přispěla i jedna z uvolněných velkých klád, jež připlula od soukromého zemědělce a v přílivových vlnách do domu tak dlouho narážela, dokud se vodou nasátá zeď nezbořila.
Hned následující ráno po katastrofě, tedy 8. července, se do Troubek rozjel. „U lesa však stál známý a varoval mě, aby tam ani nejezdil, že polovina domů je smetená. Tak jsem se vrátil.“ Za pár dnů se vydal do Troubek s dalšími chlapy znovu, přestože v obci bylo ještě tak 60 cm vody. Když viděli tu spoušť, dali si po štamprli a vydali se nazpět.
• Solidarita…
„Hasiči, kteří tvořili seznamy postižených, si dokonce jednu dobu mysleli, že jsme se utopili. Nedovedu říct, co nám tehdy probíhalo hlavou. Měli jsme jasno v tom, že se do domu za 2 miliony korun už nemusíme vrátit.“ Současně se utěšovali, že jim určitě někdo pomůže, aby bydleli zase jako lidi. Bohužel dům byl pojištěný na všechno možné kromě záplav.
„Takže nám nezbylo nic jiného, než čekat, zda pošle aspoň někdo nějakou tu korunu. Něco jsme dostali od Přerovských strojíren, protože jsme tam oba pracovali,“ říká pan Lehký. Přispěla i diecéze, Červený kříž. Peníze posílaly různé spolky z Německa i solidární lidé z Čech, kteří v té době ještě netušili, že je povodeň taky přepadne. „Dohromady jsme dali 250 000 tisíc korun.“
Manželé si od začátku ani na chvíli nepřipouštěli, že by se odstěhovali jinam a naopak si chtěla nový dům postavit na stejném místě. Ten původní měl dobré, ale bohužel nízké základy. Snažili se jim pomoci známí, přátelé, kamarádi. Likvidovalo se nepotřebné, čistily cihly, které byly nakonec ale stejně prodány za pakatel do Vraclavic.
I když se zkoumalo místečko vedle místečka, co by mohlo zůstat na památku, nenašlo se zhola nic. I po prstýncích se slehla zem. Jejich dcera o návratu do Troubek nechtěla ani slyšet a Zdeněk Lehký si v 56 letech netroufl vzít milionovou půjčku. Nakonec nad dalším osudem domu vynesl nemilosrdný ortel statik, který rozhodl, že musí dolů.
• A lumpové, kteří situace využili
Přechodné bydlení si našli v garsonce v Přerově. „Z vlastníka domu se však vyklubal vydřiduch. Chtěl po nás 30 tisíc korun ročně k běžnému měsíčnímu nájmu. V první chvíli jsme byli rádi za cokoliv a potřebovali se z toho všeho vzpamatovat. Později nám bylo jasné, že takto žít nelze. V tu dobu se na nás usmálo štěstí, neboť sousedka, která se odstěhovala za sestrou z Troubek, nám nabídla, jestli od ní nechceme koupit dům.
Nevyhnuly se mu sice taky záplavy, a to do výšky přes dva metry, ale nespadl, protože byl postavený celý z pálených cihel. Navíc se vojáci postarali o to, aby hned po povodních začal vysychat. Koupili jsme tak barák za 200 tisíc korun a pustili se do jeho oprav. Na jaře 1998 jsme už bydleli aspoň v jedné místnosti,“ říká Zdeněk Lehký.
Pozemek s výměnkem, garáží a dílnou prodali později za 450 tisíc korun. Jiný dům zde ale dosud nestojí.
• Další záplavy po 13 letech
V roce 2010 vesnici záplavy postihly znovu, Lehkým osudné ráno 17. května volala dcera, aby odnesli na půdu, co mohou, protože se zase blíží velká voda. „Věci jsme stěhovali celý den. O půl jedenácté večer, tedy ve stejný čas jako v roce 1997, hlásil místní rozhlas, aby všichni odjeli. A pro ty, co nemají jak a kam, budou přistaveny autobusy, které je odvezou do sokolovny v Tovačově,“ líčí Anna Lehká.
„Sousedi se nám tenkrát smáli, co zase vyvádíme, ale později je humor přešel. Měli jsme při vzpomínkách na rok 1997 strach. Říkali jsme si, že je barák postavený z kvalitního materiálu a nemuselo by to vše dopadnout znovu tak tragicky. Ze sokolovny jsem se do domu vydal ještě před opadnutím vody na člunu, protože manželka potřebovala prášky.
V tu dobu jsem tajně doufal, že voda by nemusela dosáhnout až nad schody na terasu, které by mohly větší zkáze zabránit. Bohužel jsem se mýlil. Voda dosáhla tehdy až do výšky 1,2 metru a tak se musel vyhodit i nábytek. Pomohli nám znovu kamarádi, rodina. Přivezli vše, co měli doma přebytečné. Tenkrát už byl barák proti záplavám pojištěný,“ říká Zdeněk Lehký.
• Resumé
„Dodnes není protipovodňový systém vyřešený. Stát chtěl na něj finance poskytnout, jenže jsou tady lidé, kteří nechtějí o výkupu důležitých pozemků ani slyšet. Jde především o ty, které záplavy nepostihly. Kdyby přišla velká voda, podobná těm předcházejícím, smete nás opět. Víc někdy jindy sledujeme nyní předpovědi počasí. Člověk doufá, že taková hrůza už nepřijde. Pokud by se však něco takového opakovalo, zřejmě bychom se odtud odstěhovali nadobro. I když já hrozně nerad,“ říká na závěr Zdeněk Lehký.
Povodně v červenci 1997 zasáhly 1/3 našeho území a zavinily smrt 49 lidí. Postiženo bylo 536 obcí, 29 000 domů bylo zatopeno nebo strhnuto.
„Pokud se jedná o protipovodňové opatření, tak to není pouze hráz, ale soubor opatření. Vzhledem k tomu, že cca dvě třetiny trasy jsou v rozporu se stávajícím územním plánem, tak současně řešíme jeho nové pořízení. Optimistický předpoklad jeho schválení je rok 2018. Zároveň proběhla jednání s částí vlastníků dotčených pozemků a na základě těchto jednání a dalším prostudování projektové dokumentace jsme uplatnili vůči projektu faktické připomínky a dotazy, především ve vztahu k majetkoprávnímu vypořádání,“ říká Radek Brázda, Starosta Troubek.
„Povodí Moravy zajistilo aktualizaci dokumentace pro územní rozhodnutí. Další kroky můžeme začít podnikat až po vykoupení pozemků a změně územního plánu obce. To zajišťuje obec Troubky,“ říká Petr Chmelař z Povodí Moravy.
Rok 1997:
4. července - Meteorologové upozornili na vydatné srážky.
5. července - Na severní Moravě a ve Slezsku začaly deště.
6. července - Příval deště zaplavil většinu silnic v okresech Nový Jičín, Frýdek-Místek, Vsetín, Karviná a Ostrava. Prakticky všude byly vyhlášeny stavy povodňové aktivity. Třetí stupeň (přímé ohrožení) byl vyhlášen na Bečvě u Valašského Meziříčí, na Jesenicku a na Bruntálsku. Některé obce byly evakuovány.
7. – 8. července - Obec Troubky na Přerovsku zalila voda a po pár hodinách nechala v troskách 150 domů. Většinu moravských železničních tratí musely dráhy vyřadit z provozu. Na následky povodně zde zemřelo 9 lidí. První místní obětí - ještě 7. července - se stala Ludmila Smolková (†76), nejstarší Drahomíra Říhová (†84), nejmladší Jan Zaoral (†24).
9. července - Povodňová vlna postoupila k jihu a zaplavila Kroměřížsko, v centru Olomouce se rozlila Morava. Voda protrhla hráz u Hradce Králové. V Ostravě stoupla hladina Ostravice a ohrozila podniky Vítkovice a Nová Huť. Klesly hladiny Sázavy a Doubravky, večer se začaly snižovat hladiny na horních tocích moravských řek. Leckde byl nedostatek pitné vody, byla přerušena dodávka energií a nefungovaly telefony. Poslanecká sněmovna schválila uvolnění pomoci ve výši 900 milionů korun.
10. července - Povodeň už postihla 23 okresů. Krize nastala na dolním toku Moravy, voda zasáhla Kroměříž, Zlín a Uherské Hradiště. Na severu Moravy a ve východních Čechách se lidé začali vracet domů. Objevilo se rabování. Vláda rozhodla, že každému postiženému okresu poskytne 13 milionů korun.
11. července - Morava zaplavila Uherské Hradiště a Otrokovice. Evakuováno bylo už přes 25 tisíc lidí. Sněmovna schválila zákon o vydání státních dluhopisů ve výši do pěti miliard korun a novelu tzv. zákona o malé privatizaci, aby získala dalších pět miliard (Senát vše schválil o den později).
12. července - Morava zaplavila další část Uherského Hradiště, evakuována byla nemocnice. Velká vlna se vylila před Veselím nad Moravou. Na všech tocích Labe hladina poklesla.
13. července - Morava vystoupila z břehů ve Veselí nad Moravou a zatopila Moravský Písek. Do Česka přicházela humanitární pomoc a peníze ze zahraničí.
14. července - Voda se hrozivě přiblížila k Hodonínu, ze kterého muselo odejít několik tisíc lidí.
15. července - Záplavová vlna začala po deseti dnech ztrácet na síle. Pod vodou byla stále část Uherského Hradiště.
16. července - Lidé se začali vracet do postižených oblastí a uklízeli spoušť. Vláda rozhodla o poskytnutí půjček na nové bydlení i o tom, že každý postižený okres dostane dalších deset milionů korun. Kabinet jmenoval ministra životního prostředí Jiřího Skalického vládním zmocněncem pro organizaci pomoci, likvidaci škod a obnovou postižených oblastí.
23. července - Vláda uvolnila 1,3 miliardy korun ze státního rozpočtu na opravu dopravní infrastruktury, na výpomoc energetice a obcím jako dotaci na nouzové ubytování.
