Bratři Václav a Jan Neckářové: Proč spolu rok nemluvili?
Před dvěma roky zazářil o Vánocích svým hitem Půlnoční a znovu tak o sobě dal vědět ve velkém stylu. Václav Neckář (70) je opět ve formě. S bratrem Janem (64) a skupinou Bacily pravidelně koncertuje a na svůj věk rozhodně nevypadá. Nedělnímu Aha! oba bratři mimo jiné prozradili, jak prožívali své dětské Vánoce, čím si jdou nejvíce na nervy a od čeho má mladší Jan nad obočím jizvu. Po mozkové příhodě, kterou prodělal před 11 lety mluví Václav tiše, místy pomaleji, ale v tu chvíli pomáhá Jan. Vloží se do rozhovoru a je to úplně pohodové přirozené povídání.
Václave, jak se cítíte?
„Vzhledem k tomu, že posledního půl roku hrajeme každý měsíc kolem sedmi dvouhodinových koncertů, myslím, že zdraví drží.“
Jan: „Zdraví je relativně k našemu věku přiměřené, dokonce bych řekl, že někteří naši mladší kolegové jsou na tom i hůř. Já mám teď například na levé noze ortézu. Před koncertem v Mělníku jsem na improvizovaném pódiu spadl do škvíry mezi podlahou pódia a zdí a pěkně jsem si narazil koleno. Už ale ani nekulhám.“
To jste dopadl lépe než prezident.
„No, asi jo. Už je to ale v pohodě. I ta příčina byla jiná a koncert jsem odehrál.“
Na zdraví se ptám Václava proto, že v médiích proběhla informace, podle které právě ze zdravotních důvodů odmítl předat ve Státní opeře Českého slavíka celkovému vítězi soutěže.
Václav: „Ta informace nebyla pravdivá, byla zlá. Psalo se v ní, že kvůli zdravotnímu problému nejsem schopen vystupovat. My už jsme ale v době, kdy nás kontaktovali z produkce, věděli, že ten den budeme hrát v Pardubicích.“
Jak budete trávit letošního Silvestra?
„Vzhledem k tomu, že máme poslední koncert 22. prosince, bude to trochu volnější. Silvestra strávíme s bráchou v rodinném kruhu, každý ve svém. Manželka jezdí třikrát v týdnu na dialýzu, takže nemůžeme příliš vyrážet mimo Prahu.“
Novoroční přípitek bude nějaký?
„Aby byl nový rok co nejlepší, na to si skleničku šampusu určitě dám.“
Máte rád vánoční období?
„To je složité. Vánoce jsou pro mě vždy i velmi emoční záležitostí. Kromě sváteční atmosféry jsou v nich obsažené i vzpomínky na lidi, kteří už mezi námi nejsou.“
Nostalgie, radost i smutek k Vánocům patří. Vybaví se vám nějaký váš nejmilejší dárek, který jste kdy našel pod stromečkem?
„Okamžitě. Byly to brusle kanady, které jsem dostal asi ve třinácti letech. A potom kolo, které jsem měl pod stromečkem o dva roky později.“
Jaké jste měli s bráchou dětství? Vzhledem k věkovému rozdílu pěti a půl let ve prospěch Václava jste se asi moc neprali?
„Také jsme se prali, ale jenom chvíli.“
Proč jenom chvíli?
Jan: „Do té doby, než jsem bráchu přerostl. Před tím si na mě troufl. (smích) Jak vidíte, ještě mám na čele jizvu.“
Nemůžu se nezeptat, jak jste k ní přišel?
„Jednou, když mě brácha přepral, tak jsem dělal, jako že mi něco udělal s rukou. Že se nemůžu hnout. Začal mě litovat a měl starost, co se mi stalo. Nevydržel jsem to a začal jsem se smát. To ho zase naštvalo a hodil po mně tu klasickou bačkoru s kovovou přezkou. Od té doby mám nad obočím jizvu.“
Takže sourozenecké rvačky u Neckářů nebyly žádná sranda.
Jan: „My jsme se moc neprali. Převážně jsme spolu vycházeli dobře a to i díky muzice. Bráchu jsem doprovázel na piáno a na tahací harmoniku a i ty Vánoce máme spojené s muzicírováním. Hráli jsme vánoční koledy a v Resslovce, kde jsme v Ústí nad Labem bydleli, jsme pravidelně pořádali předvánoční večírky. Bylo to pásmo vyprávění, scének, písniček a skečů, na kterých se podílely všechny děti z baráku.“
Jak jste se vlastně dostali k muzice?
Václav: „Honza začal opravdu brzy. Stávalo se, že moje babička vozila kočárek a lidé slyšeli, jak někde něco hraje. Brzy zjistili, že to miminko uvnitř si vyhrává na foukací harmoniku. Později dostal knoflíkovou tahací a hrát se naučil sám. Skvěle mu šlo i piáno.“
A jak to bylo s vámi?
„V osmi letech jsem se začal učit na piáno a do lidové školy umění jsem docházel asi čtyři roky. Jenomže to, co jsem se za tu dobu naučil, zvládl brácha asi za tři měsíce. Naštvalo mě to a přestal jsem hrát.“
Jak jste se dostal ke zpívání?
„Na rozdíl od bráchy, který foukal do harmoniky, já jsem v kočárku zase řval. Maminka pracovala v divadle, a když jsem tam byl jako kluk s ní, po chodbách jsem si různě zpíval. Jednou připravovali Verdiho Othella, a protože v divadle neměli dětský sbor, dirigent Viktor Málek chtěl, abych to zkusil. Takže ve druhém jednání jsem celý dětský sbor zpíval sám. Od té doby jsem zůstal sólistou.“
Neměl jste po této zkušenosti našlápnuto do opery?
„V opeře jsem zpívat chtěl, ale moje operní kariéra skončila s mutací. Ještě v patnácti jsem zpíval pasáčka v Pucciniho Tosce.“
Zato jste se stal úspěšným zpěvákem populární hudby a dívčím idolem hlavně šedesátých a sedmdesátých let. Vzpomenete si ještě na první písničku, kterou vám hráli v rádiu?
„Jmenovala se Ze soboty na neděli a dodnes nikdo neví, proč má zrovna takový název. Zpívá se tam – I vám jednou bylo sedmnáct.“
Čím si jdete jako bratři nejvíce na nervy?
Jan: „Na nervy si jdeme v postatě pořád a asi to tak má být. Nejvíc mě štve tím, že nemá vůli, aby se sám ohlídal. Mám na mysli životosprávu a pohyb. Musím to řešit za něj, což mě irituje. Když jsem s ním, dá si říct, když jsem daleko, nějak na to zapomene.“
Václav: „Mně na bratrovi neštve nic. (smích) Naopak se mi na něm líbí, že je precizní. Koncert a představení připravuje vlastně on. Dramaturgii, světla, mně korepetici, zkrátka všechno.“
Když jsme u té chvály. Čeho si na Václavovi vážíte pro změnu nejvíce vy?
Jan: „Že je čestný člověk, který si stojí za svým názorem. Když jde například o profesní záležitosti, dost se kvůli tomu pohádáme, což je dobře. Názory se tříbí. V tom máme výhodu, že jsme bráchové. Protože, kdybychom byli jenom kolegové, možná bychom spolu už nepracovali. Máme se rádi, a jak sám vidíte, sedíme tu i vedle sebe.“
Stalo se vám někdy, že jste spolu nemluvili delší dobu?
Jan: „To bylo jenom jedno takové kratší období. Po revoluci v roce 1989 se veškeré struktury včetně agentur rozpadaly a my jsme se plácali od ničeho k ničemu. Koncertů bylo míň a brácha začal lenivět a nabírat na váze. Ve finále jsem to nevydržel a řekl jsem mu, že se sebou musí něco udělat, protože se žene do záhuby. Jinak, že končím. A také jsem šel dělat vedoucího hudební redakce Radiožurnálu v Českém rozhlase.“
Jak dlouho ta vaše bratrská »přestávka« trvala?
„Asi po roce jsem změnil názor. Řekl jsem si, že mu musím pomoct dostat se z té jeho letargie. Ale asi už bylo příliš pozdě, protože došlo k té Vaškově mozkové příhodě.“
Václave, váš bratr úzkostlivě střeží vaši životosprávu. Musím se zeptat, jak jste na tom byl se sportem?
„Sport mě bavil. Hrál jsem dorosteneckou ligu ve volejbalu a stolní tenis. Ten jsme hráli i s bratrem a s klukama v kapele. Ale nebyl jsem tak dobrý jako Orlowski nebo Miko.“ (smích)