Komunistický premiér Lubomír Štrougal: Na chalupu letěl vrtulníkem!
6 fotografií
V šedesátých letech byl Lubomír Štrougal (87) ministrem vnitra, po potlačeném Pražském jaru šéfoval až do roku 1988 šesti vládám. Po sametové revoluci se uzavřel a střídavě žije v Praze a na chalupě v horské osadě Jizerka na Jablonecku.
Ačkoliv byl jedním z komunistických papalášů, těšil se u veřejnosti jisté popularitě. Z tehdejších špiček vystupoval nejlidověji, navštěvoval sportovní utkání, dokonce byl ochotný bavit se s obyčejnými lidmi o politice. I na to vzpomíná v rozhovoru pro časopis Týden, prvním interview po dlouhých letech mlčení.
Za normalizace o vás vznikaly hotové legendy. Starosta vesnice, kam jste jezdil na chatu, říkal, že jste jako premiér chodil v přestrojení třeba za houbaře a vyptával se lidí, co si myslí a co jim chybí.
„Po lese jsem chodil, ale v přestrojení ne.“
A nemohlo se stát, že lidé, kteří vás potkali, vás nepoznali?
„To je možné, protože jsem jezdil na vodu a na lodi jsem byl samozřejmě v tričku a plavkách, chodil jsem na houby v úboru, který neodpovídal oficiální fotografii. Takže mě nemuseli poznat, možná až během hovoru. Mně tyhle rozhovory dost dávaly, získal jsem přehled o tom, co si lidi myslí. To bylo ještě období, kdy neexistovala antikomunistická hysterie jako dnes. To se ještě normálně diskutovalo. Prostě jsem se s někým normálně potkal a začali jsme mluvit.“
Mnozí si mysleli, že jste jiný než zbytek politbyra. Dokonce řada disidentů analyzovala vaše projevy a hloubala nad tím, jak to ten Luboš myslel. Opravdu nešlo nic udělat?
„No, nešlo. V předsednictvu, v ústředním výboru, v každém orgánu demokraticky rozhodovala většina. Pravomoc ve státě byla soustředěna mezi patnáct až dvanáct lidí v předsednictvu ÚV KSČ, a tam většina nebyla nakloněná reformám.“
Vy jste sám připustil, že jste dvakrát vážně uvažoval o demisi. Proč jste ji nakonec nepodal?
„Prostě jsem to neudělal, takový život byl. Uvažoval jsem o tom, nejvážnější to bylo v roce 1971 a potom 1979, kdy už jsem viděl, že ty návrhy neprosadím. Požádal jsem Gustu (Husáka, pozn. red.), aby příští předsednictvo projednalo mou rezignaci.“
Co vám řekl?
„Odmítl to. To naléhání Husáka bylo, abych tak řekl, velmi lidské. V té době jsme byli opravdu kamarádi v politice, věděl jsem, že myslí stejně jako já. Ale měl na druhé straně za partnera Brežněva, který ho vždy přemluvil. A Husák se pak vracel z těch porad s ním a mluvil podobně: Lubomíre, s těmi reformami nemůžeme uspět.“
V roce 1968 jste byl vnímán jako reformátor, pak jste se ale připojil k tvrdým normalizátorům typu Biľaka. Co za tou proměnou stálo? Proč jste najednou vstoupil do opačného tábora?
„Já prostě byl s Husákem, s kterým jsem byl názorově na jedné lodi v roce 1968 a i v roce 1969, kdy on nastupoval do funkce prvního, později pak generálního tajemníka. Věřili jsme, že budeme (v reformách, pozn. red.) pokračovat – byť po té sovětské okupaci třeba pomaleji a opatrněji. V závěru sedmdesátých let jsem byl už úplně sám, kdo takhle vystupoval.“
Prý jste před rokem 1989 létal na chalupu vrtulníkem?
„Byl jsem na nějakém cvičení a to se odbývalo někde na Vimpersku. Pak jsem se tím vrtulníkem vracel do Prahy a řekl jsem pilotům: »Leťte tady podél Vltavy«. No a tam u Zvíkova jsem měl chajdu, tak povídám: »Nemohli bychom přistát tady?« A oni: »Jo, klidně, soudruhu předsedo!« No a přistáli a pak letěli beze mě dál do Prahy. Takže to není jako dnes, když si poslanci létají z Ostravy. To byla normální úřední cesta.“
Pozn.: Rozhovor byl redakčně krácen.
Aha! Víte, že...
● Měl snad nejhvězdnější kariéru mezi komunistickými elitami – 20 let byl jedním ze šéfů KSČ, 18 let vedl vládu ČSSR.
● Byl jednou z tváří normalizace.
● Po nástupu Michaila Gorbačova k moci v SSSR se stal zastáncem jeho reforem a přestavby.
● V roce 1988 opustil křeslo předsedy vlády.
● Po listopadu 1989 kandidoval na předsedu KSČ, ale neuspěl.
6 fotografií
