Operní diva Pecková (55): Jsem nepovedenej kluk!
22 fotografií
Za roli Carmen získala Dagmar Pecková (55) v roce 1999 Cenu Thálie a vstoupila do povědomí českého publika. Přitom už dávno předtím dobyla světová operní i koncertní pódia. Řadu let žije v Německu, přesto Čechy nikdy neopustila. Nyní se však chystá splnit si svůj sen. Z operní divy se stane kabaretní hvězda a v dubnu se v pražské Lucerně představí ve velkolepé revue Wanted. A převleče se tu i za krále podsvětí Mackie Messera!
Lidé vás znají hlavně jako Carmen, ale vy se teď připravujete na úplně novou roli. Místo opery chystáte kabaret. Jak k tomu nápadu vlastně došlo?
„Všechno má na svědomí skladatel Kurt Weill. Právě s jeho operou Vzestup a pád města Mahagony, jedinou, kterou napsal, jsem před 22 lety debutovala ve Státní opeře Stuttgart. I když se o to celý život snažil, vždycky skončil u jiné formy. A jak já v legraci říkám – tak dlouho reformoval operu, až skončil u činohry. (směje se) Když jsem před dvěma lety jela v Německu autem a poslouchala o něm a o Brechtovi pořad, tak mě nadchl jejich život a spolupráce, že jsem si začala nakupovat knížky a objednala si noty asi za 500 eur.“
A tak vznikl nápad vytvořit si pásmo z jeho hudby?
„Ano, poslouchala jsem nahrávky a vybírala skladby, které ve mně zanechávaly hluboký dojem. A zjistila jsem, že to je návykový. Že jeho muzika je jako droga. Vždycky jsem měla touhu udělat kabaretní revue. Přesně tak, jak se to dělalo v Německu před devadesáti lety. A tak jsme s panem dirigentem Kučerou vytvořili osmnáctičlenný orchestr a nahráli cédéčko, které vyjde při premiéře v dubnu. Přibrali jsme bratry Cabany, kteří chystají výpravu, režii a choreografii. A tak v dubnu v Lucerně odstartuje série sedmnácti velkolepých představení.“
Půjde o kabaretní revue, takže nás čekají i taneční výstupy a mluvené slovo?
„Přesně tak. Jednotlivá hudební čísla budou pospojovaná prózou, kterou si sama píšu. Nebude chybět balet a hudební mezihry. Ve scénografii se využije i lóží, bude se zpívat německy, francouzsky, anglicky, tak, jak šel život Kurta Weilla, který z Německa emigroval do Francie a pak do Ameriky. Ale diváci se nemusí bát, že by mi nerozuměli. Tam, kde budu stát, tam se za mnou budou promítat české titulky. Sama jsem songy slovo od slova přeložila a Cabanům se to tak strašně zalíbilo, že zřejmě moje překlady použijí.“
„Když jsem končila konzervatoř, tak jsem měla jako jediná z ročníku angažmá v Praze, v Hudebním divadle Karlín. Moc jsem se snažila o Národní, to nevyšlo, ale zaplať pánbůh! Takže jsem to musela dokázat za hranicemi – v Německu. Pak to šlo velmi rychle. Během tří let jsem byla v metě socialistickýho tábora, ve Staatsoper Berlin, tam už to nešlo výš.“
A nabídka z Národní nikdy nepřišla?
„Ale jo, přišla. Rok po tom, co mě odmítli, jsem vyhrála soutěž Pražského jara, to bylo v roce 1986. A to se v Národním chytli za nos. Pak jsme se chvíli požďuchovali a než došlo k první spolupráci, tak zase uběhly nějaký roky. Bylo to v roce 1989 a oslovili mě na Cosi fan tutte, za kterou jsem v Berlíně dostala cenu berlínských kritiků. Ve finále to stejně nedopadlo.“
A pak jste se vrátila až jako Carmen?
„Přesně tak. Ta byla stejně, jako kdysi Líza Doolittlová v My Fair Lady v Karlíně, moje srdcová záležitost. Dodnes mě lidi na chodníku zastavují ne kvůli Carmen, ale kvůli Líze! Víte, my jsme tenkrát s maminkou na vás byly! Tehdy mi bylo třiadvacet a lidi si to pořád pamatujou! Byla jsem populární a všichni se divili, proč chci za kaž-
dou cenu do opery. Ale já jsem se nechtěla ničím omezovat. A tak je to vlastně i teď s tím Weillem.“
Jak to?
„U něj nevíte, zda patří do opery, operety, nebo do muzikálu, jestli je to šansoniér, nebo písničkář. To je člověk abnormálního rozsahu a takový věci mně vyhovujou. Když se nemusím zaškatulkovat. Nejsem operní zpěvačka. Vždycky jsem měla větší rozptyl než stát na rampě, zkoušet přeřvat silně hrající orchestr a tvářit se, že jsem nejlepší. Chtěla jsem sloužit tomu, co zpívám. Vždycky jsem se považovala za médium mezi skladatelem a publikem.“
„Díky svému hlasovému oboru jsem zpívala Oktaviána i Cherubína. To všechno byli mladíci v rozpuku! Když jsem dělala Cherubína ve Figarově svatbě ve Stuttgartu, tak jsem tam vypadala vyloženě jako mafián s knírkem. Pro mě není nic novýho hrát mužskou postavu.“
Takže jste na »kalhotkové« role zvyklá...
„Přesně, ve svým věku, jak říkám, už spíš na »bombarďákový« role! I v civilu nosím ráda třeba overaly. Já jsem vždycky byla taková nikdy ne stoprocentní žena. I mámě řekli v porodnici, že jsem nepovedenej kluk! (směje se) A já nemám pocit, že i v tomto věku bych měla doma čekat na manžela, na důchod, to se mi úplně příčí!“
✒ Německý hudební skladatel, který se u nás proslavil díky Žebrácké (Třígrošové) opeře, kterou v roce 1928 napsal společně s Bertoltem Brechtem. Právě v ní se poprvé objevil světoznámý hit Mackie Messer.
✒ Protože byl Kurt Weill (1900–1950) židovského původu, rozhodl se v roce 1933 opustit nacistické Německo a odjet do Paříže. O dva roky později emigroval do Spojených států, kde zůstal až do smrti. Spolupracoval například s Irou Gerschwinem, psal i filmovou hudbu.
✒ Jeho jedinou operou je Vzestup a pád města Mahagony (1929), kterou napsal ještě v Německu, ale Němci uvádění a šíření jeho děl tehdy zakázali. I on se s nimi přestal stýkat a řadu věcí, které v rodné zemi napsal, později zničil.
✒ Jeho ženou, s níž se bral dokonce dvakrát, byla herečka Lotte Lenya, která byla zároveň první interpretkou jeho písniček. Právě ona má také zásluhu o znovuobjevení jeho díla.
✒ Weillovy songy žijí dodnes. Nazpívala je řada interpretů napříč žánry – od Elly Fitzgeraldové, Sinatru přes Stinga, The Doors nebo Davida Bowieho.
✒ Král podsvětí, lupič a vrah s knírkem, hůlkou a nezbytnou buřinkou. To je Mackie Messer! Postava z divadelní hry Brechta a Weilla Žebrácká (Třígrošová) opera se stala natolik populární, že ožila svým vlastním životem. Málokdo ale ví, že postava Mackieho má mnohem starší kořeny. Brecht se totiž při psaní inspiroval Žebráckou operou Johna Gaye, který ji napsal o 200 let dříve, v roce 1728. Gay se při psaní kapitána Macheatha, jak se ve hře jmenoval, nejspíše inspiroval Jackem Sheppardem, britským zločincem, který několikrát utekl z vězení a oběsili jej ve 22 letech.
✒ Song se paradoxně nejvíce proslavil až po Weillově smrti, ve chvíli, kdy se pod názvem Three Penny Opera začalo dílo uvádět na off-Broadwayi. Byl přeložen do řady jazyků, lámal vrchní příčky v hitparádách. U nás jej v překladu Jiřího Suchého proslavil Miloš Kopecký, ale ještě dříve ji nazpíval Milan Chladil, později třeba Karel Gott nebo Petr Kolář. K songu se pravidelně vracejí i ženy – u nás jej nazpívala třeba Bára Basiková.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném deníku Aha!
22 fotografií
