Nechci s ním zůstat jen z vděčnosti
Paní Michaela radí čtenářům s jejich sexuálními problémy...
Mám svého partnera ráda, vážím si ho, byl mi roky obrovskou oporou a nikdy mi neublížil. Ale zároveň ve mně sílí touha být volná, žít zase chvíli sama za sebe, mít prostor pro sebe, cestovat, být spontánní… Jako bych se z toho vztahu chtěla tiše „vysmeknout“. Nechci ho zranit, protože si nezaslouží bolest, ale nedokážu se zbavit pocitu, že kdybych zůstala jen z vděčnosti nebo strachu, zradím sama sebe. (Kristýna, 39)
Milá Kristýno, z toho, co píšete, je zřejmé, že svého partnera stále máte ráda – ale už ne způsobem, který by odpovídal partnerskému soužití, jaké byste si přála. Touha po svobodě, po životě „na volné noze“, není rozmar, ale signál. Něco ve vás dozrálo, posunulo se. A někdy láska není o tom zůstávat, ale odejít s úctou – k sobě i k tomu druhému.
Vaše obavy jsou pochopitelné. Opustit někoho, kdo byl oporou, může působit jako zrada – ale není. Pokud zůstáváme ve vztahu jen ze strachu nebo loajality, časem ztrácí na upřímnosti a oba v něm mohou začít trpět, byť tiše.
Doporučuji si nejprve dát prostor pro vlastní zklidnění a uvědomění – co přesně si přejete, čeho se bojíte, co si od odchodu slibujete. A až budete mít jasno, hledejte způsob, jak partnerovi své pocity předat s laskavostí, nikoli s omluvou. Nemusíte se mu omlouvat za to, že jste se změnila.
