Paris Hilton: První rozhovor po propuštění z vězení: Svlékli mě tam donaha a...

● Paris, tvoje první dojmy ze svobody?
„Byl to nejšťastnější den mého života. Je to těžké popsat. Užívala jsem si čerstvý vzduch, oblohu s hvězdami... A pak to byl taky pěkný blázinec. Jenom jsem rychle běžela k mamince, abych ji mohla obejmout.“

● Paris, co je na tobě tak zvláštního, že přitahuješ tolik pozornosti?
„Netuším. Žiju normální život. Ale novináři mě pronásledují celé dny od okamžiku, kdy vstávám, do chvíle, kdy jdu do postele.“

● Popiš nám, jak vypadá vězeňská cela...
„Malá místnost s železným kavalcem, záchodem, umyvadlem a železným stolem. Velmi malý prostor.“

● Cos dělala, když jsi mohla ve vězení denně na hodinu ven?
„Vysprchovala jsem se a zavolala rodině. Máš jen hodinu, takže toho musíš stihnout co nejvíc.“

● Jedla jsi v cele?
„Ano, všechna jídla jsem jedla v cele. Jídlo bylo ale otřesné.“

● Otřesné?
„No, je to vězeňská strava. Takže to ani nemůže být dobré.“

● Co je to vězeňská strava? Třeba k obědu je...
„…hovězí sendvič. Denně. Prostě ti dají hovězí, kterému říkají »záhadné maso«. A je to opravdu děsivé. K tomu dva kousky chleba s majonézou. Pomerančový džus... K večeři bylo obvykle to samé. Jen to bylo teplé. Jediné teplé jídlo a byl to opět podivný druh. Říkali tomu »vězeňská břečka«.“

● Je ve vězení kantýna?
„Ano. Můžeš si tam koupit cukroví a jídlo a známky a tužky a papír.“

● A co návštěvy?
„Soboty a neděle na půl hodiny. Vždycky ale jenom dva lidé.“

● Nosila jsi vězeňský mundúr?
„Nosila jsem oranžovou halenu jako každý.“

● Zhubla jsi?
„Četla jsem ty drby, jak jsem strašně zhubla, ale shodila jsem jen asi dvě kila.“

● Přečetla jsi hodně knížek?
„Hodně. Spoustu knížek! A taky jsem dostávala poštu od fanoušků z celého světa, tolik dopisů… Seděla jsem na posteli, plakala a četla ty dopisy.“

● Čeho ses se bála?
„Už myšlenka, že jsi ve vězení, je děsivá. Nenávidím samotu, takže na začátku bylo pro mě strašně těžké být sama. A měla jsem noční můry, že se někdo vloupá do cely a ublíží mi. Prostě takové děsy.“

● Takže to bylo tvrdé…
„Ano. Ale přesto, že jsem vězení nenáviděla, jsem ráda, že se to stalo, protože to můj život navždycky změnilo. A cítím se teď silnější.“

● Když se ohlédneš zpátky, myslíš, žes udělala chybu?
„Už nikdy nebudu řídit opilá. Byl to jen jeden panák, ale nemělo to být.“

● Policejní úředník Baca vypověděl, že tě původně propustil, protože jsi byla nemocná…
„Celý život trpím klaustrofobií, mám panickou hrůzu z uzavřených prostor. Když jsem přišla do cely, měla jsem záchvaty paniky, záchvaty úzkosti. Nespala jsem. Nejedla. Lékaři mluvili s policejním úředníkem a on uznal, že bude lepší propustit mě do domácího vězení.“

● Jaké to bylo, když tě pak soud poslal zase zpátky za mříže?
„Šok! Byla jsem u své rodiny a pak mě zase měli odtáhnout. Nebyla jsem schopná jít další den k soudu. Šerif řekl, ať zůstanu doma. Pak ale přijela policie a vytáhla mě z postele. Řekli mi, že mi dají pouta a dovedou mě zpátky k soudu. Vůbec jsem nevěděla, o co jde. Měla jsem strašný strach.“

● Vrátila ses do cely. Jak jsi prožila první noc?
„Říkala jsem si sama pro sebe: Paris, buď silná, ty to zvládneš…“

● A ta klaustrofobie?
„Prostě jsem to překonala. Meditovala jsem, četla dopisy, psala si deníček. Zavírala oči a představovala si, že jsem někde jinde.“

● Psala sis deníček?
„Tady je jeden ze zápisků: »Říká se, že když dojdete na životní křižovatku, opravdu nezáleží na tom, jak jste se tam dostali, ale co uděláte potom. Obvykle vás tam dovede neštěstí a pak musíme zjistit, kým jsme a z čeho jsme. Je to proces, dar cesty, ale když po ní můžeme jít sami, ačkoliv je ta cesta kamenitá, najdete schopnost po ní jít. Způsob, jak začít znova. Není to pád dolů ani selhání, ale nový začátek«…“

● Psaní ti pomohlo?
„Ano, vždy jsem ráda psala. Ve škole jsem milovala lekce tvůrčího psaní. Píšu scénáře. Ráda čtu.“

● Jsi věřící?
„Vždy jsem byla věřící. Chodila jsem jako dítě do katolické školy. Měla jsem vždy smysl pro duchovno, ale teď po návratu z vězení je ještě větší.“

● Četla jsi ve vězení bibli?
„Ano.“

● Musela ses při příchodu svléknout donaha? Chodí to tak ve věznicích?
„Ano, byl to ten nejvíc ponižující zážitek mého života. Svlékat se před někým, koho vůbec neznáš, je nesmírně trapné.“

● Takže ses změnila. Chceš třeba založit rodinu? Mít děti?
„Rozhodně ano. Nemůžu se dočkat, až někoho najdu, zamiluju se a založím velkou rodinu.“

● Kdy by se ten kluk měl objevit?
„To je těžké. Kdykoliv mám nějaký vztah, vymýšlejí si média různé příběhy. Doufám, že najdu někoho, komu je to fuk, kdo mě miluje a kašle na drby.“

● Objevily se zprávy, že bereš ve vězení prášky…
„Beru prášky od dětství. Trpím poruchou pozornosti, hyperaktivitou. A na to beru prášky.“

● Byla jsi někdy závislá na drogách?
„Ne.“

● Máš problém s alkoholem?
„Ne. Vůbec. Já jsem jenom… Nejsem velký pijan.“

● Takže ty řeči, že bereš drogy a vymetáš divoké večírky, jsou jen lži?
„Lidé si vymýšlejí bláznivé příhody. Osoba, o které píšou noviny, nejsem já. Jsem z toho někdy popletená, když čtu o místech, kde jsem nebyla, a o lidech, které jsem nikdy nepotkala.“

● Stýkala ses s lidmi, kteří berou drogy?
„Ano, znám takové.“

● Jaký je největší blud, který jsi o sobě slyšela?
„Vůbec není pravda, že si na sebe nevydělám a že dostávám peníze od rodičů. Já od nich žádné peníze neberu. Tvrdě pracuji, podnikám. Moje kniha je jedna z nejprodávanějších v Americe. Mám televizní show, natočila jsem vlastní hudební album.“

● Jaká je nová Paris Hilton?
„Dozrála jsem a dospěla. Musím být víc zodpovědná, protože jsem dostala hodně dopisů od maminek a jejich dcer, pro které jsem vzorem.“