František F. Hlavica (19) - Jsem rád za všechna svá rozhodnutí...
Mohl to mít jednodušší, když pochází z herecké rodiny, ale František Ferdinand Hlavica (19) si chtěl být jistý. I proto si svoji profesi vybral až po skončení studia na gymnáziu, když se dostal na DAMU. Oba rodiče Klára Melíšková (53) a Lukáš Hlavica (59) ho v tom maximálně podpořili, a tak můžeme aktuálně Františka vídat v seriálu Polabí, kde hraje neslyšícího teenagera Adama. A pravda je, že přípravu na roli František nepodcenil. Mimo kameru se také věnuje improvizačnímu divadlu. V soukromí pak naopak tanci a posledních pár let i surfování. Jak se František dostal k roli v seriálu? Co bylo pro něj nejtěžší? A čím se inspiroval u své maminky?
Františku, momentálně vás vídáme v seriálu Polabí. Co byste řekl k roli Adama, kterou v něm hrajete?
„Role Adama je za mě velmi krásná. Adam je zhruba ve stejném věku jako já, je to neslyšící kluk, který je jednak zajímavý touto stránkou a zadruhé se po 17 letech vidí se svým otcem a navazuje se tam nový vztah. Má taky problémy ve škole, neudělal maturitu, trošku se tím pádem snaží odtáhnout od své maminky a do toho rád jezdí na skateboardu.“
Pro vás je to první role?
„Pro mě je to vlastně úplně první televizní role a hned docela velká, jestli se to tak dá říct. Já jsem předtím hrál jenom v jednom studentském filmu a tohle je první casting, první role, všechno poprvé,“ (usmívá se)
Studujete ještě?
„Ano, po gymnáziu teď v říjnu nastupuju na DAMU, na činohru.“
Konzervatoř vás tehdy místo gymnázia ještě nelákala?
„Já jsem po základní škole, když jsem odcházel z deváté třídy, nebyl ještě úplně rozhodnutý, jestli chci dělat herectví, i když jsem se k tomu už blížil. Říkal jsem si, že se nechci zavírat do nějaké bubliny, a chtěl jsem si dát spíš prostor na to, abych mohl zjistit, co mě zajímá, jestli je to opravdu ono. Na to jsem si nějakým způsobem na gymplu opravdu přišel, když jsem začal hrát a třeba i točit, což s gymplem nebylo tak úplně příjemné, jako by to třeba bylo asi na konzervatoři. Ale jsem rád za všechna rozhodnutí, která jsem udělal.“
Tedy až během gymnáziu jste se nakonec rozhodl definitivně pro herectví?
„Je to tak. Já už jsem to tak cítil třeba po prvním roce na gymplu. Věděl jsem, že to na DAMU minimálně zkoušet chci, protože divadlo je pro mě báječná věc a naplňuje mě to jako nic předtím, ale zároveň jsem rád, že mám nějaké to vzdělání, nějaký rozhled a znalost.“
I proto, že pocházíte z herecké rodiny a máte doma zázemí, jste se chtěl od té profese cíleně držet stranou, než si budete jistý?
„Myslím, že ano. Ti, kteří nemají tohle zázemí a tuhle profesi opravdu chtějí dělat, ale vlastně nemají na čem moc stavět, protože to sami nezažili nebo neznají, pro ně je podle mě konzervatoř skvělá. Člověk získá kontakty, dozví se tam spoustu věcí, začne se tomu aktivně věnovat. Kdežto já jsem si k tomuhle stromu našel cestu už mimo, tím pádem jsem tuhle část neměl vyřešenou, ale měl jsem k ní už nakročeno a měl jsem větší volnost si vybrat, co vlastně chci dělat. I díky tomu jsem se těšil pak na DAMU a na činoherní herectví.“
Připravoval jste se sám, nebo s rodiči, třeba s vaší maminkou?
„V tuhle dobu už s maminkou. Otevřeně o tom mluvíme. A vlastně já jsem přišel s tím, jestli by mě nechtěla připravovat, protože ji vnímám jako oporu a taky jí v tomhle věřím, a zároveň si jí hrozně vážím za to, co dělá. Takže pro mě to byla jednak skvělá příležitost, když na to kývla, a zároveň, když už tohle člověk dokáže dělat před maminkou, tak už to dokáže dělat prakticky před kýmkoliv.“ (směje se)
Roli Adama jste s ní probíral?
„Co si vzpomínám, tak lehce. Ale myslím si, že to především bylo dost na mně a na komunikaci s organizací Deaf Friendly, protože to je tak jedinečná, unikátní role, se kterou se jen tak každý herec nesetká. Vlastně ani nevím, co by mi k tomu maminka úplně poradila. Asi bychom se mohli bavit o obecných věcech, ale o jádru té postavy, o tom, jak ztvárnit neslyšícího kluka, to je úplně o něčem jiném.“
Zmínil jste spolupráci s organizací, s odborníky… Jak to konkrétně probíhalo? Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 39.
