Zpěvačka Martha Elefteriadu (72) o tom, jak s Tenou (70) zvládaly pobyt v dětském domově...
V 70. letech byly na naší popové scéně na roztrhání. Martha (72) a Tena (70) Elefteriadu nazpívaly hity, jako třeba Od zítřka máme dovolenou, A desky dál stárnou nebo Zpívej tu píseň kouzelnou. České publikum zaujaly tmavovlasé dcery řeckých emigrantů svým temperamentem i zajímavou barvou hlasu. Osud k nim ale nebyl vždy jen přívětivý, všechno smutné jim pomohla překonat i jejich sourozenecká láska.
Do Československa jste se dostaly v roce 1950 jako malé, záhy ale zemřela vaše maminka…
„Opravdu chcete, aby náš rozhovor začínal takhle smutně? Když maminka umřela, bylo nám osm a šest. Celý život se tím změnil. Předala nám ale něco, k čemu měla ona sama talent, a to byl zpěv. Krásně zpívala, tak si ji pamatuji. Od malička nás učila všechny možné písničky, vlastně nám nasměrovala život...“
Po její smrti jste se s Tenou ocitly v dětském domově pro řecké děti v Ivančičích. Jak jste to prožívaly?
„To prostředí jsme znaly odmalinka, máma tam dělala vychovatelku. Osobně o tom ale mluvím nerada, protože je spousta lidí s předsudky, kteří mají o dětech z domovů špatné představy. My jsme v domově poznávaly spoustu dětí, různé vychovatele, někteří byli dost nemožní a jiní plni laskavosti. A taky jsme poznaly spoustu těch, kteří v nás vzbudili zájem o různé koníčky. Já chodila do kroužku, kde se ochotnicky hrálo divadlo, do fotografického kroužku, do pěveckého sboru, do tanečního souboru. Taky se mi líbilo, když jsme pomáhali zahradníkovi. Kolem byla francouzská zahrada a kolem ní anglický park. Když jsme nedávno s kamarádkami jeden z dětských domovů navštívily, říkala jsem si, v jakém romantickém prostředí jsme žili. Prostě dětství v domově nebyl jen smutek.“
Poznamenal pobyt v domově i váš sesterský vztah – třeba vás více k sobě připoutal?
„Asi ano, bylo to tak přirozené.“
Měly jste v Československu kvůli svému původu třeba nějaké potíže?
„Taky někdy. Lidé jsou různí, někteří se chovali divně, odtažitě. Jiní zase byli zvědaví, co se můžou nového dozvědět, a právě proto s námi chtěli kamarádit.“
Do Řecka jste se vrátily až v dospělosti. Jaký na vás udělalo dojem?
„Bylo to v roce 1975, rok po pádu junty v Řecku. Všichni se radovali, něco jako tady v roce 1989. Dojmy byly mocné, seznámily jsme se tam s tehdejší uměleckou garniturou, měly jsme totiž senzačního průvodce Takise Kambase, se kterým jsme se rok předtím potkali na festivalu v polských Sopotech. On tam tehdy přivezl jako producent řeckou zpěvačku Elpidu. Nás si velmi oblíbil a slíbil, že až přijedeme do Athén, ukáže nám spoustu muziky, koncerty, studia, kluby... Do puntíku to splnil.“
Od té doby se do Řecka vracíte pravidelně, co takhle vrátit se natrvalo?
„Nemůžete se vrátit někam, kde jste předtím nikdy nebyli. Náš domov je tady se vším všudy, co domov znamená. Tady jsme vyrostly, český jazyk známe nejlíp, zažily jsme tu se sestrou všechno poprvé, vystudovaly jsme tu. A i když v Řecku taky cítíme svůj domov, skrz lidi, krajinu, muziku, kulturu, pořád v něm máme co nového poznávat. Do Řecka jezdíme za příbuznými a s kamarády z řeckých tanců každý rok poznáváme jiný ostrov.“
Prozraďte, v jakém jazyce se vám lépe zpívá?
„Řecké písně mají citovější charakter. Mně se ale zpívá dobře v obou jazycích, jen je mi vždy líto, že Češi přijdou v řečtině o tu krásnou poetiku. Fascinuje mě, jak prostě a otevřeně se v řeckých písních dá vyjádřit třeba láska. Když se pak text přeloží do češtiny, je to najednou moc přímočaré, prostě to nějak nesedí.“
A jaký cítíte rozdíl mezi Řeky a Čechy?
„V otevřenosti, bezprostřednosti, citovosti, zájmu o lidi a v přirozené družnosti. Češi jsou trochu víc vyčkávací, než se někomu otevřou. Řekové se o ostatní zajímají, těší je jejich společnost, můžou spolu prosedět dvě hodiny u kávy, a když se loučí, udělají to slovy „Ta leme“, což znamená něco jako „ještě si to dopovíme příště.“
V čem se vy vidíte jako Řekyně a v čem naopak jako typické Češky?
„Myslím, že charakter a temperament se léty prohlubuje. Geny se nezapřou. V Řecku jsem si tohle uvědomovala nejvíc, když jsem se dívala, jak se lidé chovají a reagují. Češky jsme tím, že jsme tu prožily život, všemu tady dobře rozumíme.“
O sesterském vztahu, vážné nemoci i o tom, co dělají sestry Elefteriadu dnes čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 14.
