Helena Houdová (36) o tom, proč skončila na kapačkách: "Pořád jsem řešila druhé, a ne sebe!"
V roce 1999 se stala nekrásnější dívkou Česka, krátce poté přesídlila do Ameriky, kde se stala velice žádanou topmodelkou. Tam také našla svůj druhý domov a svého vysněného prince, za kterého se provdala. Brzy po svatbě přišlo první dítě, pak další dvě, ale typický pohádkový »happy end« se nekonal. Trauma, které si ve svých třiatřiceti letech prožila, ji donutilo změnit pohled na svůj dosavadní život. Vzdala se svého manželství i kariéry modelky, ale něco důležitého získala – uvědomění si, kdo opravdu je, a lásku sama k sobě.
Do Česka vás přilákal, kromě jiného, i festival živého jídla RawFest, kde jste byla hlavním hostem. Co vy a raw neboli živá strava?
„Před třemi a půl roky jsem z vegetariánství přešla rovnou na raw stravu. Studovala jsem tehdy Hippocrates Health Institute na Floridě, kde se lidé učí, jak si sami vyléčit nemoci právě pomocí živé stravy. Jedla jsem takto šest měsíců a bylo to úplně famózní. Měla jsem nádherné vlasy, pleť, jakou jsem nikdy neměla, ani jednu vrásku, fyzicky jsem se cítila úžasně. Momentálně nejsem stoprocentně na živé stravě, jsem spíš vegankou s tím, že jednou bych zase zcela raw být chtěla. Živá strava je pro mne základem, a myslím si, že i šťastného života. Určitě se k ní chci zase vrátit naplno.“
Dáte mi příklad toho, co třeba obvykle jíte?
„Tak třeba dělám smoothie z ovoce a zeleniny, konopných, lněných nebo dýňových semínek, džus ze slunečnicových výhonků, někdy z fazolí mungo, pak nějaký salát, veganský burger nebo těstoviny z quinoy. Ale vařím, protože musím. Není to momentálně moje vášeň.“
Máte tři děti, jak se stravují ony?
„Když jsou se mnou, jedí rostlinnou organickou stravu, doma nemáme většinou nic jiného. Když jsou u tatínka nebo u babiček, tam to nechávám na nich. Dávám jim důvěru v to, že ví co si vybrat a nevybrat. O jídle s nimi hodně mluvím, vysvětluji jim, proč co dělám, dávám jim informace. Oni vědí, co s nimi udělá maso, cukr nebo syntetické chemikálie, že jsou to pro lidské tělo jedy. Ti dva malí by byli nejradši raw, nejstarší Darienek je takový experimentátor, rád zkouší nové věci, takže už asi ochutnal všechno možné.“
Nemají chuť na konvenční sladkosti?
„Ale mají… V mase mají jasno, to samy odmítají, ale cukr jim chutná. Kolikrát, když se po víkendu vrátí od tatínka nebo babičky, je vidět, že jedly sladké. Jsou hyperaktivní, je to, jako kdyby je někdo přepnul.“
U nás se jiný, než masožravý styl stravování, setkává obecně spíš s nepochopením. Jak je to v Americe?
„Myslím, že dost podobně. Jídlo je totiž hrozně emoční záležitost. Když něco děláte celý život, vyrostla jste na tom a pak přijde někdo, kdo začne říkat, že to ubližuje vám i planetě Zemi, nechcete to slyšet. Je těžké vystoupit z té lži a přiznat si to. Ten proces není lehký a ego v něm hraje obrovskou roli.“
Kdy jste na to přišla vy?
„Myslím si, že už jsem se narodila s tím, jaká je moje cesta, akorát se mění její forma. Od patnácti let jsem byla vegetariánka a angažovala jsem v různých ekologických hnutích, po miss jsem založila charitativní organizaci a měla jsem potřebu zachraňovat celý svět. Trvalo do mých třiatřiceti let, než mi došlo, že jediný, koho musím zachránit, jsem já. Ale to jsem pochopila až díky kolapsu. Tehdy také skončilo moje čistě raw období, protože pak jsem byla ráda, že vůbec žiju, natož abych ještě řešila stravu.“
Co se stalo?
„Před třemi lety se mi ozvala moje duše a řekla mi, že pokud ji nebudu poslouchat, umřu. Přišlo mi to formou traumatu, když jsem jednoho dne zjistila, že můj manžel žije úplně jiný život, než jsem myslela. Jenomže mi trvalo ještě několik dalších měsíců, než jsem sebe začala poslouchat. Pořád jsem se ohlížela na to, co chtějí ostatní nebo co potřebují, co si myslí a jestli splňuji jejich potřeby a představy, až jsem skončila v nemocnici na kapačkách. Díky tomu všemu jsem konečně přišla na to, že se mám dávat na první místo a byť mám tři děti, to nejdůležitější ve svém životě jsem já. A začala jsem na sobě pracovat.“
Jakým způsobem?
„Objevila jsem metodu RUŠ, která mi pomohla tu cestu k mojí duši najít. Díky »rušce« si můžete okamžitě změnit svou realitu, protože už vás neovládají programy a strachy, které jste si za život nabrali. Získáte tak sílu a rozhodujete se podle toho, kdo jste a co chcete, ne podle toho, co se od vás chtělo nebo očekávalo v dětství i později. Myslím, že by se »ruška« měla učit už na školách.“
